Ze čtenářského deníku…

Náhodou jsem narazil na stránky http://www.ctenarsky-denik.cz a trochu si tam pocvičil bránici… I vybral jsem tedy pro vás několik posledních vět, závěrečných odstavců a odvážných konkluzí (pouze u Erbena se jedná o odstaveček celý), abyste z toho taky něco měli… Upřímně řečeno jsem rád, že mne profese těžko zavede ke čtenářským deníkům autentickým…

O jedné symfonii

O Vokální symfonii (1958) pro mezzosoprán, recitátora, smíšený sbor a orchestr Vladimíra Sommera nelze říci, že by byla skladbou opomíjenou či zapomenutou – během uplynulých pěti let jsem ji naživo slyšel dvakrát, z toho jednou na Pražském jaru. Vzhledem k její mimořádné působivosti bych si ji přesto dovolil trochu přiblížit…

Frankreich, sweet Frankreich!

Nechuť Francouzů k cizím jazykům (angličtina? fuj! němčina? fuj!) je téměř příslovečná a podle vyprávěnek jako by i o pomoc ve Francii bylo volati francouzsky. No, já bych se takovým postojem nechlubil… Jako by to nešlo – milovat svůj jazyk mateřský a zároveň být otevřený jazykům cizím, jako by to byla ostuda, být dokonce pyšný na schopnost přeskočit jazykovou bariéru!

Hlaváček podzimní (Decadentus autumnalis)

Nikdy jsem netrpěl předsudky vůči těm, kdo sestavují čítanky a antologie. Li-bych byl je měl, možná nedonesl by se ke mně (tvoru poesie se spíše stranícímu) tichý hlas hoboje a violy…

Potrava pro ducha?

Jak jsem (ne)našel www stránky pražské Městské knihovny.

Oranžová je bolest, modrá šílenství

Znáte tu povídku Davida Morella? Taky už se těšíte na oranžovo-modrou vládu?

O Marathonu soudobé hudby II

Tentokráte o produkcích hudebních

Do černého, pane Doležale!

V dnešním článku Bohumila Doležala na Neviditelném psu je nádherná glosa:
„Palestinci zmařili izraelský nálet živými štíty, zní titulek v Právu. Představme si např. tento: Izraelci zmařili uskutečnění hromadného atentátu živými štíty.“
Není co dodat.

O Marathonu soudobé hudby I.

Už asi popáté jsem navštívil pravidelně v tomto čase se v Divadle Archa konající New Music Marathon (je to dáno mou příchylností k soudobé vážné hudbě). Bohužel pamatuji slavnější časy této akce (býval trojdenní, s pestrým a zajímavým programem, teď je jenom jednodenní…), takže mne to nutí neustále srovnávat, o tom bych ale psát nechtěl. Ve dvou příspěvcích se pokusím okomentovat program letošního ročníku. A začnu dvěma filmy s živou hudbou.

Cestou necestou

Nasedaje do autobusu, očekával jsem, že za bratru tři minuty vystoupím u místně příslušné stanice metra, jak je v kraji zvykem. Nestalo se.
Představte si, že jste kloubový autobus a na vaší trase vám najednou někdo rozkope kruhový objezd (jenom takový proužeček asfaltu chybí, ale zrovna na tom místě, které je třeba projet…). Správně, opíšete nikoli tříčtvrtkruh jako obvykle, ale prostě zahnete doprava (jediná možnost). A jedete a jedete, cestou necestou, až tam, kam slunce nesvítí (obyvatelé příslušného pražského satelitu laskavě prominou – mají to tam hezké a ze mne mluví čirá závist). Násatelití zvící spartakiádního buzerplacu je vám na otočení se samosebou malé, a tak jedete ještě hloub do… teda ven z Prahy, do místa bezejmenného (no fakt, ono se to všelijak jmenuje všude okolo, jen ne TAM). A najdete co? KRUHOVÝ OBJEZD. Hosana in excelsis! Vrátíte se stejnou cestou zpátky, abyste se ocitli ZA rozkopávkou a mohli pokračovat v cestě. A já pak teda s dovolením vystoupím u toho metra, a za svezení děkuju pěkně…

Československý filmový týdeník podruhé (a určitě ne naposledy…)

Joj, dneska to chtělo pevné nervy. Nejenom padesátého výročí Šostakovičových padesátin se nám letos přihodilo – taky 50 let od maďarského povstání. Hezky se s ním soudruzi vyrovnali – na úvod soustředěný proslov k lidu z úst jakéhosi docenta právě se odtamtud vrátivšího (o závažných důsledcích nejednoty ve Straně!), poté optimistické splnění plánu jako pádná odpověď našeho lidu, a nakonec bouřlivý jásot sjezdu Svazu mládeže po oznámení šťastného konce – vzniku dělnické vlády.
Další zpráva – o suezské krizi – končí nepřekvapivě rozhořčeným výkřikem, že Británie vojensky podpořila izraelskou agresi proti Egyptu.
Turbulentní doba to byla…
Zbytek – černobílý bulvár nejhrubšího zrna.
Já ty Týdeníky prostě miluju!

Fiat lux!

Na Novinkách se objevil kratičký článeček o jedné italské vesnici, která, ležíc hluboko v alpském údolí, trpí v zimě nedostatkem slunce (třiaosmdesát temných dní-nední). Vesnice proto pořídila obří zrcadlo (tunový plát leštěné oceli 5×8 m) a nechala jej instalovat na vhodný kopec, i se servomotorem.
Je to hezký nápad. Jezdívám metrem C, a věřte nevěřte, i tam pohladí člověka občas po tváři sluneční paprsek (na Kačerově; Vyšehrad nepočítám – tam je to hotová lázeň). Bylo by krásné rozvést soustavou malých zrcadel světlo z Hájů do všech stanic – třeba jenom jedinou sluneční louč, třeba jenom na pět vteřin, třeba jenom o zimním slunovratu.
Technicky nemožné? Ano. Ale krásné.

Ach češtino!

Před několika lety, v prudkých křečích (od smíchu) porodili jsme s ok následující povídku. Včetně nadpisu čítá čistých 153 souhlásek. Podobnost s jakýmikoli osobami (zejména s RNDr. Jaroslavem Smržem, CSc. z PřF UK) je čistě náhodná, za vulgarismus v závěru (a celkovou nechutnost celého textu) se outlocitnějším náturám omlouvám. Tady je

Smrž & mlž

RNDr. J. Smrž, DrSc. vtrhl v tvrz. Drc! zvrhl krb. Mrkl v drť. Hmm, plž! plkl. Smrskl čtvrthrst, vsrkl mls. Brr! Smrž zmlkl. Krkl, brkl. Plž zdrhl skrz krk v prsť.
Smrž vrhl.
Prd plž! MLŽ!
Zmrd mlž, blb Smrž!

PS.: Recitoval jsem tento útvar kdysi dvojici Gruzínů; dle očekávání byli konsternováni, zčásti asi i proto, že trochu ráčkuji, což výsledný efekt vhodně podpořilo…

O dvojjediném výročí a předvídání budoucnosti

Filmové týdeníky.

Mykofág…

Ano, jsem houbožrout. Žádná plodnice nemůže si přede mnou býti jistá… hm, uznávám, to je trochu silné tvrzení, takže ještě jednou opatrněji: žádná plodnice jedlé houby, kterou bezpečně poznám a jejíž stav je uspokojivý, a kterou najdu, nemůže si přede mnou býti jistá. Hrome, to je zase příliš opatrné, samozřejmě mnoho jich padne za oběť mým badatelským sklonům, takže jsou utrženy a uneseny z lesa za účelem určení a vyhození… Tedy ještě jednou, akurátně:… nebo raději ne; však vy si to dáte dohromady sami.

Malé království odvezeno, zavřeno, zpustlo…

Ano, mám na mysli to Malé království, které na Albertově vyplňovalo nevyužitou proluku mezi budovou kterési lékařské fakulty (kdo se v nich má vyznat) a stavením obývaným tlupou zvící Katedra učitelství a didaktiky chemie. Pro zcela topograficky nezasvěcené: plac zhruba 10×30 m s pečlivě upravenými chodníčky vinoucími se romanticky mezi modely nejrůznějších pamětihodností pečlivě vybraných dle mi neznámého klíče, podle roční doby buď před očima neplatících přesplotčumilů skrytými papundeklem jedním (vetknutým necitlivě do (nejspíš památkově chráněného) plotu) nebo dvojím, to když byly ony modely na zimu ještě přiobaleny do slušivých bedýnek (pak by vstupné nepomohlo, leda sekera). Z toho, co bývalo Červenou lhotou, zbyl jen pobořený mostek; vítr skučí nad pedoturbacemi porostlými unavenou travou… Netuším, kolik se tam platilo vstupné, netuším, jaká byla návštěvnost (ušití svědkové tvrdí, že se jich nějaký turista po Malém království ptal), netuším, v kolika cizozemských rodinách vyvolává fotografie tamějšího Karlštejna nostalgické vzpomínky na návštěvu Prahy. Bylo tu, není tu.

Překlad Six Haiku (Karen Anderson)

S pomocí html-schopného kolegy (děkuji, ok) vetknul jsem originál a překlad do dvou sousedících sloupců, by ubohost mého převodu lépe vynikla, sám jako hovado html-neschopné (copak o to, sloupců jsem docílil snadno, ale upravení jejich nepochopitelně nepraktické šíře, rušící vcelku rozumnou původní šířku sloupce s příspěvky, již ne a ne a ne) toho ne s to.
Budu zvědav na vaše alternativní verze v komentářích (hodně štěstí s veršovým schematem haiku – 5 slabik/7 slabik/5 slabik…). Sám si vyhrazuji právo občas překlad aktualizovat, políbí-li mne múza na správné místo…

Šest haiku

Bílé páry pás
volným tahem na nebe
črtá se tiše.

Mraky zlacené
jasným vzduchem letí vzad.
Že spatřím hvězdy?

V stínu světa skryt
pozoruji družici
v Slunce záři plout.

Na pláni Syrtis
okurčičky nerostou.
Jednu bych si dal!

Nad oceány
Venuše kdo by si trouf‘
racky představit?

V jakých souhvězdích
jim naše Slunce plá, když
Proxima zajde?

Six Haiku
by Karen Anderson

The white vapor trail
Scrawls slowly on the sky
Without any squeak.

Gilt and painted clouds
Float back through the shining air
What, are there stars, too?

In the heavy world’s
Shadow, I watch the sputnik
Coasting in sunlight

Those crisp cucumbers
Not yet planted on Syrtis
How I desire one!

In the fantastic
Seas of Venus who would dare
To imagine gulls?

When Proxima sets
What constellation do they
dream around our Sun?

Horší než Pulp fiction

Hm, čekal jsem od Hooligans hlubokomyslnou sociální sondu, ale dočkal se spíše světonázorově odpudivého patetického bulshitu. Hlavní hrdina ze sebe podezřele snadno setřepe nános civilizace a stane se členem gangu fotbalových chuligánů. A pak to začne – systematická masáž o cti, slávě, pomstě a zradě – v podání prvobytně pospolné společnosti. (Doprdelepráce, vždyť ty scény dojemného setting off na závěrečnou bitvu vypadají jak před odchodem do války!) A závěrečné morální ponaučení? Já se vrátím a se mnou přijde má pěst, poněvadž jsem se v gangu (parafr.) „…naučil, co mě v žádné škole naučit nemohli…“ No pěkně děkuju.
Na rozdíl od Pulp fiction, které nemám rád (poněvadž mít rád Fargo a Pulp fiction současně vyžaduje doublethink), je to navíc dost mizerně zahrané (vůdce GSE deklamuje jak na jehovistické školní besídce) a vůbec nijaké. A nečekejte ode mne, že ocením choreografii rvaček. Pokud si myslíte, že je OK a cool zamlada (ku slávě fotbalového klubu) demolovat věci, rvát se a chlastat, a pak kolem třicítky založit rodinu a tvářit se ohromně dospěle, pak jsou Hooligans film pro vás.