Výkřik čerstvě nasraného koncesionáře

Chroupu si takhle při hlavní zpravodajské relaci České televize mrkev a nasávám informace: politické handrkování, snakce proti Íránu, Američané zabili nějakého Talibance, dnes finálový večer Když hvězdy tančí – živý vstup, rozhovor s finalisty… Zaměstnán žvýkáním a přemítáním nestartuji hned – dochází mi to až po chvíli – přesněji v 19:25 (právě hovoří Vydra…). Zdá se mi to, nebo si ze mě ČT dělá šoufky? Tohle je nějaká zpráva do Událostí? V 19:25 – pár minut po informaci o schválení sakncí proti Íránu? No to snad…
Jako by mne už měsíce neobtěžovaly vlezlé (mimořádně vlezlé a hudebně ODPORNÉ) upoutávky na tu pitomou estrádu!
Uf!
A zvířátek jsme se na konci taky dočkali – v obligátní předvánoční moralitce o vyhozených zvířecích dárcích…
Najdi deset rozdílů mezi zpravodajskými pořady našich tří televizí…

PS.: A s tou otravnou reklamou na Olympus MJU by už taky mohli jít někam… (modří vědí ;o)

Profesionální deformace

Potkávám tu a tam v Praze tramvaj číslo 6, jež míří do stanice Laurová.
Vždycky mne napadne: „A proč hrome ne Myristová, Palmitová nebo Behenová?!“
A když o tom tak přemýšlím – proč by se třeba strašlivý komplex ulic na sídlišti Spořilov (kolem Roztylských sadů a Roztylského náměstí rozkládá se pavučina ulic:

  • Jižní I-XVII
  • Jihovýchodní I-IX
  • Jihozápadní I-VI
  • Severovýchodní I-VI
  • Severní I-XI
  • Severozápadní I-VI

doplněná Boční I a II, Hlavní a několika solitony: Čtyřdílná, Nad Sady, Vestavěná a Zapomenutá (nejspíš Severovýchodní VII)) nemohl přejmenovat podle karboxylových kyselin:
Mravenčí, Octová, Propiónová, Máselná (tam bych asi bydlet nechtěl…), Valerová (tam už vůbec ne…) atd., až někam k Cerotanové a Arachidonové. A dál: Tereftalová, Citrakonová, Gallová, a ještě: Veratrová, Skořicová, Mandlová, Azelaová, až třeba k Isocinchomeronové.
Není to nádhera? Celé město by se podle nich mohlo jmenovat!
Jen to chce několik trojských koní v urbanistické loby…
:o)

Poslední vánoce byly loni…

Adventní šílenství letos pro mne nějak zvnějšnělo, jako bych žil trochu „mimo fázi“, jako bych stál stranou. Pojem vánoc se pro mne vyprázdníl, zšedl, trochu nahořknul.
Jako bych se musel vrátit na dřeň, k oslavě slunovratu. To je přece okamžik, na kterém záleží – začne se prodlužovat den, začnou tikat cibule sněženek a bledulí, ptáci se začnou rozpomínat na melodie… (znáte ty krásné příběhy pana Pipa?)
Ano, letos oslavím slunovrat.
Nepotřebuji sekundární ideologický balast (a upozorňuji, že nejsem „pohan“ – nehodlám zapadat do cizích ponižujících kategorií), terciární kýčovité běsnění odmítám (ach!).
Stačí mi primární zdroj, bez nějž by to celé mělo jen nádech prázdného ritu.
Stačí mi naděje, že zase bude jaro.

Ach ty bariéry

Bohulibý úmysl – usnadnit do metra jednou sfáravším invalidům návrat na povrch (jakož i proces inverzní) – změnil se v režii Dopravního podniku Hlavního města Prahy (že by se mi v městské hromadné dopravě vylouplo téma poslední záchrany na doby blogování nepřející?) ve frašku…
Nastojte!
U pravé strany schodiště (kamenného – jedná se o stanici okrajovou, tedy hloubenou) byla před lety instalována pohyblivá plošina. Vypadá vskutku impozantně – taková ta leštěná nerez ocel, poblikávající displej a vůbec všechny propriety hi-tech vymožeností; leč (nevím, kde soudruzi udělali chybu) hlavní funkci splňuje ten vehikl zhruba stejně dobře jako čivava funkci tažného psa (pop-kulturní reference, všímáte si?):

  1. většinu času ten krám stojí (nebo se mu někdo vrtá ve střevech), neb je porouchaný a nejede vůbec
  2. je sice plně v provozu, ale to se skoro nepozná, protože jede neuvěřitelně pomalu (odhadem schod tři až pět vteřin), a to i PRÁZDNÝ.

Nemohoucím tedy nezbývá, než dole (či nahoře) potupně sedět v nehorázném průvanu a čekat, až se milému príma-stroji uráčí vykonat cestu dolů (nahoru), a pak na něm (samotný proces nakládání jsem nesledoval, ale bude asi také rychlý) opět potupně sedět (v nehorázném průvanu), než se príma stroj vyprdelkuje nahoru (dolů). Maminka s kočárkem musela by být dle všeho skutečně zoufalá, aby tu věc použila dvakrát…
Rojí se otázek! Kdo to vymyslel? Kdo to prosadil? Kdo to konstruoval? Kolik to stálo, když to furt stálo? Proč to doprčic nefunguje nějak pořádně? (A nexistuje ona náhodou nějaká směrnice, která omezuje shora (asi jen shora) rychlost pohybu takových plošin do řádu jednotek centimetrů za sekundu?)
Ach jo. Aspoň že ty nájezdy místo vysokých obrubníků se jakž takž daří…

O přepravní etiketě II

Už jsem se tu rozhořčil nad nevšímavostí drahých spolucestujících (nebo lépe takycestujících) ve věci zejícího batohu, proč tedy nevystavit na pranýř ještě jeden běžný nešvar – související s umisťováním pérdelí na sedačky.
Ne, nemám v úmyslu kárat výrostky polypózně usedlé a se na účet nastoupivšího výletu domova důchodců bavící (inu, za padesát let si povíme, chlapci…). Naopak – vyhlašuji kategorický imperativ
SEDNI, KDO MÚŽEŠ!
Bohužel, pouze málo lidí si uvědomuje, že zasednutím těžko přístupného místa v nitru autobusu napáchají zhruba stejné dobro jako přenecháním místa z posledního meloucímu stařečkovi – jen je toto dobrodiní rozprostřeno mezi více lidí.
Z vlastních pozorování jsem usoudil, že ve většině značně naplněných autobusů (autobus není nikdy úplně plný – matematickou indukcí se dá dokázat, že do jakéhokoli dopravního prostředku se vejde nekonečný počet cestujících)* zůstávají jedno až tři volná místa – tedy na ploše k stání se tísní přesně o jednoho až tři lidi více, než je nutné. Zda je to naředění zanedbatelné či nikoli, přenechám vaší ctěné úvaze; já soudím, že to cenu má:**
Je lepší usadit i jen malou prdelku, než proklínat tlačenici.

* Na základě platného výroku, že do autobusu se vejde vždy alespoň ještě jeden cestující.
** Je pozoruhodné, že cestující při vysokých hustotách a tlacích kondenzují do jakési polotekuté masy (pravděpodobně fázový přechod spojený s uvolněním skupenského tepla hromadné přepravy, jehož vysoká hodnota vysvětluje alespoň zčásti to pekelné dusno…), která vykazuje pozoruhodné vlastnosti mikroskopické (např. v ní tunelují peněženky a další věci z kapes a batohů do jiných kapes a batohů) a makroskopické (např. se vždy rozestoupí před tím, kdo padá…).