Category Archives: Co mne napadlo

Tak prý se dneska ve světě zhasínalo…

Posted by zcrzcr on

Ano, světla je až příliš – jako bychom se báli tmy. (A ona tu je, všude; je snadné se přesvědčit.)
Já se spíš než tmy bojím toho, že jednou zhasneme, a pak nebudeme moci najít vypinač… Ve tmě se kradou tomboly a přicházejí medvědi… Asi je dobré si ji (tmu) občas připomenout a zase ji zažít, ale prosil bych – nezhasínat nadlouho, a tu ruku z vypínače rozhodně nesundávat…

A ještě jednou, k témuž: ano, my spotřebitelé máme tu moc vypnout demonstrativně spotřebiče. Tu samou možnost mají i její producenti („Tak a MY teď na pět minut vypneme elektřinu, abyste viděli, co vám začneme dělat, když budete šetřit a nám klesnou zisky… c’est la vie“). To je mnohem zajímavější scénář… ostatně, čeho bychom se taky mohli dočkat od těch odporných ziskuchtivých energetických koncernů, no ne?

Profesionální deformace

Posted by zcrzcr on

Potkávám tu a tam v Praze tramvaj číslo 6, jež míří do stanice Laurová.
Vždycky mne napadne: „A proč hrome ne Myristová, Palmitová nebo Behenová?!“
A když o tom tak přemýšlím – proč by se třeba strašlivý komplex ulic na sídlišti Spořilov (kolem Roztylských sadů a Roztylského náměstí rozkládá se pavučina ulic:

  • Jižní I-XVII
  • Jihovýchodní I-IX
  • Jihozápadní I-VI
  • Severovýchodní I-VI
  • Severní I-XI
  • Severozápadní I-VI

doplněná Boční I a II, Hlavní a několika solitony: Čtyřdílná, Nad Sady, Vestavěná a Zapomenutá (nejspíš Severovýchodní VII)) nemohl přejmenovat podle karboxylových kyselin:
Mravenčí, Octová, Propiónová, Máselná (tam bych asi bydlet nechtěl…), Valerová (tam už vůbec ne…) atd., až někam k Cerotanové a Arachidonové. A dál: Tereftalová, Citrakonová, Gallová, a ještě: Veratrová, Skořicová, Mandlová, Azelaová, až třeba k Isocinchomeronové.
Není to nádhera? Celé město by se podle nich mohlo jmenovat!
Jen to chce několik trojských koní v urbanistické loby…
:o)

Ach ty bariéry…

Posted by zcrzcr on

Bohulibý úmysl – usnadnit do metra jednou sfáravším invalidům návrat na povrch (jakož i proces inverzní) – změnil se v režii Dopravního podniku Hlavního města Prahy (že by se mi v městské hromadné dopravě vylouplo téma poslední záchrany na doby blogování nepřející?) ve frašku…
Nastojte!
U pravé strany schodiště (kamenného – jedná se o stanici okrajovou, tedy hloubenou) byla před lety instalována pohyblivá plošina. Vypadá vskutku impozantně – taková ta leštěná nerez ocel, poblikávající displej a vůbec všechny propriety hi-tech vymožeností; leč (nevím, kde soudruzi udělali chybu) hlavní funkci splňuje ten vehikl zhruba stejně dobře jako čivava funkci tažného psa (pop-kulturní reference, všímáte si?):

  1. většinu času ten krám stojí (nebo se mu někdo vrtá ve střevech), neb je porouchaný a nejede vůbec
  2. je sice plně v provozu, ale to se skoro nepozná, protože jede neuvěřitelně pomalu (odhadem schod tři až pět vteřin), a to i PRÁZDNÝ.

Nemohoucím tedy nezbývá, než dole (či nahoře) potupně sedět v nehorázném průvanu a čekat, až se milému príma-stroji uráčí vykonat cestu dolů (nahoru), a pak na něm (samotný proces nakládání jsem nesledoval, ale bude asi také rychlý) opět potupně sedět (v nehorázném průvanu), než se príma stroj vyprdelkuje nahoru (dolů). Maminka s kočárkem musela by být dle všeho skutečně zoufalá, aby tu věc použila dvakrát…
Rojí se otázek! Kdo to vymyslel? Kdo to prosadil? Kdo to konstruoval? Kolik to stálo, když to furt stálo? Proč to doprčic nefunguje nějak pořádně? (A nexistuje ona náhodou nějaká směrnice, která omezuje shora (asi jen shora) rychlost pohybu takových plošin do řádu jednotek centimetrů za sekundu?)
Ach jo. Aspoň že ty nájezdy místo vysokých obrubníků se jakž takž daří…

O přepravní etiketě II

Posted by zcrzcr on

Už jsem se tu rozhořčil nad nevšímavostí drahých spolucestujících (nebo lépe takycestujících) ve věci zejícího batohu, proč tedy nevystavit na pranýř ještě jeden běžný nešvar – související s umisťováním pérdelí na sedačky.
Ne, nemám v úmyslu kárat výrostky polypózně usedlé a se na účet nastoupivšího výletu domova důchodců bavící (inu, za padesát let si povíme, chlapci…). Naopak – vyhlašuji kategorický imperativ
SEDNI, KDO MÚŽEŠ!
Bohužel, pouze málo lidí si uvědomuje, že zasednutím těžko přístupného místa v nitru autobusu napáchají zhruba stejné dobro jako přenecháním místa z posledního meloucímu stařečkovi – jen je toto dobrodiní rozprostřeno mezi více lidí.
Z vlastních pozorování jsem usoudil, že ve většině značně naplněných autobusů (autobus není nikdy úplně plný – matematickou indukcí se dá dokázat, že do jakéhokoli dopravního prostředku se vejde nekonečný počet cestujících)* zůstávají jedno až tři volná místa – tedy na ploše k stání se tísní přesně o jednoho až tři lidi více, než je nutné. Zda je to naředění zanedbatelné či nikoli, přenechám vaší ctěné úvaze; já soudím, že to cenu má:**
Je lepší usadit i jen malou prdelku, než proklínat tlačenici.

* Na základě platného výroku, že do autobusu se vejde vždy alespoň ještě jeden cestující.
** Je pozoruhodné, že cestující při vysokých hustotách a tlacích kondenzují do jakési polotekuté masy (pravděpodobně fázový přechod spojený s uvolněním skupenského tepla hromadné přepravy, jehož vysoká hodnota vysvětluje alespoň zčásti to pekelné dusno…), která vykazuje pozoruhodné vlastnosti mikroskopické (např. v ní tunelují peněženky a další věci z kapes a batohů do jiných kapes a batohů) a makroskopické (např. se vždy rozestoupí před tím, kdo padá…).

Už vím, čím letos ozdobím vánoční stromeček…

Posted by zcrzcr on

Houbami.
Ty tři týdny by to počasí snad ještě mohlo vydržet, ne?
Připadal jsem si v lese jako v pohádce:
plodnička vedle plodničky
hlavičku (a sem tam nožičky)
ze spadaného listí vystrkuje, pařezy obrůstají trsy penízovek sametonohých (nádherný latinský název: flammulina velutipes), čirůvky fialové a strmělky mlženky v čarodějných kolech (terminus mycologicus .o)…
Prostě ráj.
Na závěr – zvolání pro houbaře jako ušité:
Díky za každé nové ráno!

Frankreich, sweet Frankreich!

Posted by zcrzcr on

Nechuť Francouzů k cizím jazykům (angličtina? fuj! němčina? fuj!) je téměř příslovečná a podle vyprávěnek jako by i o pomoc ve Francii bylo volati francouzsky. No, já bych se takovým postojem nechlubil… Jako by to nešlo – milovat svůj jazyk mateřský a zároveň být otevřený jazykům cizím, jako by to byla ostuda, být dokonce pyšný na schopnost přeskočit jazykovou bariéru!

Fiat lux!

Posted by zcrzcr on

Na Novinkách se objevil kratičký článeček o jedné italské vesnici, která, ležíc hluboko v alpském údolí, trpí v zimě nedostatkem slunce (třiaosmdesát temných dní-nední). Vesnice proto pořídila obří zrcadlo (tunový plát leštěné oceli 5×8 m) a nechala jej instalovat na vhodný kopec, i se servomotorem.
Je to hezký nápad. Jezdívám metrem C, a věřte nevěřte, i tam pohladí člověka občas po tváři sluneční paprsek (na Kačerově; Vyšehrad nepočítám – tam je to hotová lázeň). Bylo by krásné rozvést soustavou malých zrcadel světlo z Hájů do všech stanic – třeba jenom jedinou sluneční louč, třeba jenom na pět vteřin, třeba jenom o zimním slunovratu.
Technicky nemožné? Ano. Ale krásné.