Aktualita ke včerejšímu článku

Nastojte! Mnou zmíněná kniha/katalog Proměny českého šperku na konci 20. století od Aleny Křížové je ve slevě! V knihkupectvích Academia ji mají za 190,- místo původních 495,-… (ach, soudobé umění nejde příliš na dračku…)
Už je v polici na čestném místě – byla příliš dobře dostupná v knihovně, než abych si ji za těch 5 hKč kupoval, ale teď už je to o něčem jiném ;o)
Dva odkazy: Academia a Moravská Galerie

Podotýkám, že tohle není placená reklama :o)

Jsem si dovolil, ze své dílničky, kdybyste se neurazili…

V roce 2003 jsem (protože mne práce s kovem vždycky tak trochu zajímala) navštívil výstavu Proměny českého šperku na konci 20. století, která se konala v Císařské konírně na Pražském hradě. Dojem byl ohromující – fascinovaně jsem bloudil mezi vitrínami a kochal se výtvory výjimečnými jak po stránce umělecké, tak řemeslné…. Celý příspěvek

Z městské hromadné trochu jinak…

Pražský Dopravní podnik před časem uspořádal velmi hezkou akci – nesla název „Poezie pro cestující“; na místech rezervovaných zpravidla pro reklamu se ocitly básně – kratší, delší, lepší, horší, od autorů známých i neznámých. Bylo to krásné a rozhodně toho nebylo dost, někdy jsem celou cestu metrem prostál před cedulí a četl a přemýšlel… po někteých básních se mi dokonce stýská…
Přetiskuji krásný Žáčkův sonet České mořeCelý příspěvek

Meno ruže

Filmové „verzi“ velkolepého Ecova románu jsem se dlouho vyhýbal – výsledky adaptací knih takového formátu bývají tristní – ale nakonec jsem se k tomu přeci odhodlal, když už se naskytla možnost zhlédnout slovenskou (ehm) dabovanou (ehm ehm) verzi…
S knihou v čerstvé paměti (jeden z vánočních návratů) jsem si tedy udělal masochistický večer… Celý příspěvek

Ryba v hrobě obracený

Tak jsem ve vysílání Rádia Česko (pořád se mi stýská po české sekci BBC, ale lepší než nic…) vyslechl reportáž o Rybovi, proloženou ukázkami z amatérského provozování České mše vánoční v jeho působišti – Rožmitále pod Třemšínem.
Uf.
Sám diletantem ve hře na zobcovou flétnu (slova amatér i diletant užívám v jejich původním významu odvozeném od potěšení) zprznil jsem, przním (a przniti dále hodlám) svou neumělou hrou nepřeberné množství nejrůznějších sonát, sonatin, koncertů a dalších opusů, takže zvolil-li bych příkrý odsudek toho, co jsem slyšel, bylo by namístě poznamenat něco o břevnu a másle (na hlavě a v oku…). Od filipiky odvádí mne rovněž vědomí obtížnosti skladby (je to hoodně vysoko) a instrumentálních nesnází (zima jak v kostele, tamní varhany naladěné prý téměř o půltón výš).
Nicméně:
Něco tak příšerně rozladěného a falešného jsem už dlouho neslyšel; téměř každý kousek notového materiálu, v němž hrál současně orchestr, varhany a sbor, zněl doslova přízračně a balancoval na hranici parodie.
Uf.
Mráz běhá mi po zádech, když si představím, jak hromadně a důsledně zatínají každým rokem různá amatérská sdružení do Rybovy mše krvežíznivé smyčce, jak neškolené hlasy rvou tóny z osnov. A to vše s citem, láskou a nadšením, jakých jsou schopni jenom amatéři a diletanti.
To jsou ty paradoxy, jak praví klasik…