Ach ty bariéry

Bohulibý úmysl – usnadnit do metra jednou sfáravším invalidům návrat na povrch (jakož i proces inverzní) – změnil se v režii Dopravního podniku Hlavního města Prahy (že by se mi v městské hromadné dopravě vylouplo téma poslední záchrany na doby blogování nepřející?) ve frašku…
Nastojte!
U pravé strany schodiště (kamenného – jedná se o stanici okrajovou, tedy hloubenou) byla před lety instalována pohyblivá plošina. Vypadá vskutku impozantně – taková ta leštěná nerez ocel, poblikávající displej a vůbec všechny propriety hi-tech vymožeností; leč (nevím, kde soudruzi udělali chybu) hlavní funkci splňuje ten vehikl zhruba stejně dobře jako čivava funkci tažného psa (pop-kulturní reference, všímáte si?):

  1. většinu času ten krám stojí (nebo se mu někdo vrtá ve střevech), neb je porouchaný a nejede vůbec
  2. je sice plně v provozu, ale to se skoro nepozná, protože jede neuvěřitelně pomalu (odhadem schod tři až pět vteřin), a to i PRÁZDNÝ.

Nemohoucím tedy nezbývá, než dole (či nahoře) potupně sedět v nehorázném průvanu a čekat, až se milému príma-stroji uráčí vykonat cestu dolů (nahoru), a pak na něm (samotný proces nakládání jsem nesledoval, ale bude asi také rychlý) opět potupně sedět (v nehorázném průvanu), než se príma stroj vyprdelkuje nahoru (dolů). Maminka s kočárkem musela by být dle všeho skutečně zoufalá, aby tu věc použila dvakrát…
Rojí se otázek! Kdo to vymyslel? Kdo to prosadil? Kdo to konstruoval? Kolik to stálo, když to furt stálo? Proč to doprčic nefunguje nějak pořádně? (A nexistuje ona náhodou nějaká směrnice, která omezuje shora (asi jen shora) rychlost pohybu takových plošin do řádu jednotek centimetrů za sekundu?)
Ach jo. Aspoň že ty nájezdy místo vysokých obrubníků se jakž takž daří…