Mátový lísteček ještě po dvaceti letech…

Před časem jsem se, po vydatné večeři, vydal na recentní maďarský film Taxidermia. Z upoutávek a anotací jsem byl připraven na notnou dávku vnitřností a zvratků, jíž se mi vskutku dostalo, ovšem musím přiznat, že podobné věci se mnou nic nedělají; pokud ale patříte mezi outlocitnější nátury, je na místě jistá obezřetnost… Celý příspěvek

Meno ruže

Filmové „verzi“ velkolepého Ecova románu jsem se dlouho vyhýbal – výsledky adaptací knih takového formátu bývají tristní – ale nakonec jsem se k tomu přeci odhodlal, když už se naskytla možnost zhlédnout slovenskou (ehm) dabovanou (ehm ehm) verzi…
S knihou v čerstvé paměti (jeden z vánočních návratů) jsem si tedy udělal masochistický večer… Celý příspěvek

Výkřik čerstvě nasraného koncesionáře

Chroupu si takhle při hlavní zpravodajské relaci České televize mrkev a nasávám informace: politické handrkování, snakce proti Íránu, Američané zabili nějakého Talibance, dnes finálový večer Když hvězdy tančí – živý vstup, rozhovor s finalisty… Zaměstnán žvýkáním a přemítáním nestartuji hned – dochází mi to až po chvíli – přesněji v 19:25 (právě hovoří Vydra…). Zdá se mi to, nebo si ze mě ČT dělá šoufky? Tohle je nějaká zpráva do Událostí? V 19:25 – pár minut po informaci o schválení sakncí proti Íránu? No to snad…
Jako by mne už měsíce neobtěžovaly vlezlé (mimořádně vlezlé a hudebně ODPORNÉ) upoutávky na tu pitomou estrádu!
Uf!
A zvířátek jsme se na konci taky dočkali – v obligátní předvánoční moralitce o vyhozených zvířecích dárcích…
Najdi deset rozdílů mezi zpravodajskými pořady našich tří televizí…

PS.: A s tou otravnou reklamou na Olympus MJU by už taky mohli jít někam… (modří vědí ;o)

O Marathonu soudobé hudby I.

Už asi popáté jsem navštívil pravidelně v tomto čase se v Divadle Archa konající New Music Marathon (je to dáno mou příchylností k soudobé vážné hudbě). Bohužel pamatuji slavnější časy této akce (býval trojdenní, s pestrým a zajímavým programem, teď je jenom jednodenní…), takže mne to nutí neustále srovnávat, o tom bych ale psát nechtěl. Ve dvou příspěvcích se pokusím okomentovat program letošního ročníku. A začnu dvěma filmy s živou hudbou.
Celý příspěvek

Československý filmový týdeník podruhé (a určitě ne naposledy…)

Joj, dneska to chtělo pevné nervy. Nejenom padesátého výročí Šostakovičových padesátin se nám letos přihodilo – taky 50 let od maďarského povstání. Hezky se s ním soudruzi vyrovnali – na úvod soustředěný proslov k lidu z úst jakéhosi docenta právě se odtamtud vrátivšího (o závažných důsledcích nejednoty ve Straně!), poté optimistické splnění plánu jako pádná odpověď našeho lidu, a nakonec bouřlivý jásot sjezdu Svazu mládeže po oznámení šťastného konce – vzniku dělnické vlády.
Další zpráva – o suezské krizi – končí nepřekvapivě rozhořčeným výkřikem, že Británie vojensky podpořila izraelskou agresi proti Egyptu.
Turbulentní doba to byla…
Zbytek – černobílý bulvár nejhrubšího zrna.
Já ty Týdeníky prostě miluju!

Malé království odvezeno, zavřeno, zpustlo…

Ano, mám na mysli to Malé království, které na Albertově vyplňovalo nevyužitou proluku mezi budovou kterési lékařské fakulty (kdo se v nich má vyznat) a stavením obývaným tlupou zvící Katedra učitelství a didaktiky chemie. Pro zcela topograficky nezasvěcené: plac zhruba 10×30 m s pečlivě upravenými chodníčky vinoucími se romanticky mezi modely nejrůznějších pamětihodností pečlivě vybraných dle mi neznámého klíče, podle roční doby buď před očima neplatících přesplotčumilů skrytými papundeklem jedním (vetknutým necitlivě do (nejspíš památkově chráněného) plotu) nebo dvojím, to když byly ony modely na zimu ještě přiobaleny do slušivých bedýnek (pak by vstupné nepomohlo, leda sekera). Z toho, co bývalo Červenou lhotou, zbyl jen pobořený mostek; vítr skučí nad pedoturbacemi porostlými unavenou travou… Netuším, kolik se tam platilo vstupné, netuším, jaká byla návštěvnost (ušití svědkové tvrdí, že se jich nějaký turista po Malém království ptal), netuším, v kolika cizozemských rodinách vyvolává fotografie tamějšího Karlštejna nostalgické vzpomínky na návštěvu Prahy. Bylo tu, není tu.

Horší než Pulp fiction

Hm, čekal jsem od Hooligans hlubokomyslnou sociální sondu, ale dočkal se spíše světonázorově odpudivého patetického bulshitu. Hlavní hrdina ze sebe podezřele snadno setřepe nános civilizace a stane se členem gangu fotbalových chuligánů. A pak to začne – systematická masáž o cti, slávě, pomstě a zradě – v podání prvobytně pospolné společnosti. (Doprdelepráce, vždyť ty scény dojemného setting off na závěrečnou bitvu vypadají jak před odchodem do války!) A závěrečné morální ponaučení? Já se vrátím a se mnou přijde má pěst, poněvadž jsem se v gangu (parafr.) „…naučil, co mě v žádné škole naučit nemohli…“ No pěkně děkuju.
Na rozdíl od Pulp fiction, které nemám rád (poněvadž mít rád Fargo a Pulp fiction současně vyžaduje doublethink), je to navíc dost mizerně zahrané (vůdce GSE deklamuje jak na jehovistické školní besídce) a vůbec nijaké. A nečekejte ode mne, že ocením choreografii rvaček. Pokud si myslíte, že je OK a cool zamlada (ku slávě fotbalového klubu) demolovat věci, rvát se a chlastat, a pak kolem třicítky založit rodinu a tvářit se ohromně dospěle, pak jsou Hooligans film pro vás.

Proč se mi tak líbil Jařabův Vaterland.

Spousta komentátorů (vizte kupř. CSFD) Vaterland ztrhala, ale mně se velmi zamlouval. Je divný a znepokojivý (srovnání s Lynchem zcela na místě, filmařské kvality nehodlám porovnávat), pracuje s aluzemi a náznaky a „odrazy v křivých zrcadlech“, a přitom je mimořádně komický – už jenom kvůli scéně se zajacem a vajcem stojí za vidění. Hlavně se ale Jařab dotknul (alespoň já to tak vidím, odpusťte vzletná slova) jedné z univerzálních konstant lidského chování: snahy se nějak vztáhnout k minulosti, zaštítit se jí, zapadnout/navázat/vrátit se, která ale jde proti neméně univerzální pravdě: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. „Dědicové“ starobylého rodu se navracejí do sídla předků a snaží se vzkřísit staré tradice a navázat zpřetrhané vazby, ale naprosto selhávají, s komickými průvodními jevy a tragickými důsledky.
Když se blíže podíváte na aktivity zpívajícího ex-nácka (You-Know-Who) a jeho gramaticky zmatený pařád, nemůže Jařabova jasnozřivost nevyniknout (tragické důsledky zatím chybí…). No a něco vzdáleně podobného (alespoň já tu vazbu cítím) se dělo na níže popsané promoci VŠE, – starobylá instituce promoce je vzývána nějak neuměle a nepatřičně a nevhodně. Tragické důsledky rovněž chybí.
No a pak se ohlédneme do třicátých a čtyřicátých let minulého století a úsměv nám zatuhne na retech. Tam chybí naopak komické průvodní jevy.