Ostatně soudím, že klavíry by na ulice měst měly být umisťovány hromadně, a to volným pádem z druhého až pátého nadzemního podlaží. (Opatřeno P.S.!)

Jen úplně na okraj letošní Vinyly za počin roku…

===

Pár ironických šlehů k oceněnému projektu Piana na ulici jsem už tu a tam, napůl soukromě, utrousil, ale oficiální zdůvodnění udělení ocenění mi způsobilo kognitivní disonanci takového rozsahu, že asi opustím zdrženlivost a vyjádřím se… totiž:

„Piana na ulici donutila lidi k zastavením v jinak hektickém spěchu a iniciovala komunikaci, která by jinak neproběhla.“

(minimálně v jenom případě jsem ve Františkánské zahradě do kroku naopak přidal, abych se z dosahu jakéhosi tříakordového pseudoromantického cajdáku dostal co nejdříve)

„Z hluku města se náhle vynořovaly zvuky, které neměly být pouhou kulisou, městský prostor náhle nutil k jinému vnímání a participaci.“

(při prvním ‚blízkém‘ setkání s projektem jsem se nejprve domníval, že ten odpudivý muzak vyhřezává do haly Hlavního nádraží z některého z nově otevřených nóbl butiků… nikoli, šlo o čile preludujícího turistu)

Je mi jasné, že rozsah konceptu celého „Kobzova“ projektu (přivlastnění v uvozovkách, neboť, jak připomíná i výše citované zdůvodnění, nápad není původní) nelze jednoduše odmítnout na základě toho, jak s klavíry nakládají náhodní kolemjdoucí, a že se mi zrovna to, co jsem slyšel, „nelíbilo“ – je ostatně příjemnou vlastností podobných konceptuálních kratochvílí právě to, jak do sebe amébovitě pohltí všechny podobné výhrady -, jenže… jenže ať klavíry v ulicích obracím z kterékoli strany, zůstává nakonec podivná pachuť – pachuť z nedobrodružné, snadno dostupné a antiprovokativní jednoduchosti, která z principu a apriori uláme hrany i všem pokusům použít piána na ulicích k něčemu radikálnímu („no vida, tak on na to přece někdo zahrál i Stockhausenův Klavierstück XIII…“, „vidíte je, pancharty, jak to ničí?!“) nebo neotřelému (čemu?), protože jejich veřejná statkovitost a hmotná setrvačnost nedovoluje, aby došlo k nějakému momentu překvapení – piana okamžitě vyprodukují jakési gravitační centrum, které otázku zmateného kolemjdoucího „co se to děje?“ okamžitě nahradí ujišťovacím „jo tady je jeden z těch klavírů“. Konceptualistická otevřenost pianin všemu a všem jako by ve skutečnosti byla nejasně a imanentně omezená.  A mají doprovodné akce, jako třeba provedení Reichovy skladby v hale hl. n., opravdu zapotřebí vyrůst z takhle nevýrazného podhoubí? Neslušela by jim spíš naprostá performanční náhlost a nečekanost?

Pak je tu ještě jeden aspekt: aspekt zamořovatelský, zvšudypřítomňovatelský… jestli něčím trpíme, rozhodně to není nedostatek hudby, a jakékoli pokusy „zpříjemnit“ veřejný prostor dlouhodobým „nevyčerpatelným“ zdrojem hudby (nevyčerpatelným buď proto, že se jedná o technologickou reprodukci, nebo proto, že je k dispozici neustálý přísun čerstvých „producentů“) nemohu chápat jinak než jako výraz hostilní bezohlednosti, a typ hudby v tom nehraje roli. (Abych byl spravedlivý, dodávám, že plán pouštět muziku v metru považuji za počin o několik řádů zlovolnější.) Navíc se mi zdá, že piána na ulici tím, jak do „přirozeného“ zvukového přediva městského prostoru vnášejí artificiální hudebno a „hudební mainstream“ v nejhorším slova smyslu (který musí ze statistického hlediska nezbytně převažovat), nijak nevybízejí k aktivnějšímu prožívání ambientních zvuků, ale naopak z nich posluchače pohodlně vysvobozují… místo aby koncept nenápadně vedl k docenění polyrytmických pásem pracující čety dlaždičů nebo vypíchl fugato kostelních zvonů odrážejících se na rozlehlém náměstí, předhodí posluchačům bezpečné vody tříakordového šlágru, pomilionté ohranou Beethovenovu sonátu, nekonečné jazzové variace. Okolní kakofonie konečně zase ustoupí do pozadí, konečně zase jenom ruší něco hodnotného, konečně zase máme pevnou půdu pod nohama, protože někdo hraje na klavír, tak poslouchejte. Kdo by si chtěl v pralese sednout na špinavý, mechem obrostlý padlý kmen, když před ním – kde se vzala, tu se vzala, asi Pokrok! – voilà: stojí poctivá, domácká, kuchyňská židle? Ukažte mi toho blouda, a já se mu vysměju.

Možná to vidím zbytečně černě a náhodní posluchači si z pouličních produkcí odnášejí skálopevné přesvědčení, že Beatles znějí nelíp, když kolem jede tramvaj, a bez rachtající Dvaadvacítky už jim intro Yesterday nikdy nebude připadat úplné, a že k Appassionatě jistě existoval ad lib. sólový part pro budníčka menšího, ale nevím nevím. Moc bych si přál, aby místo nebohých ojetin s vídeňskou mechanikou bylo možné někam navézt a řetězem připoutat ticho – protože tváří v tvář tichu jsou si všechny zvuky rovny. A protože o ticho jde především.

==========

P.S. (8. 3. 2014): text na fb diskuzi (Boris Klepal vyvěsil tamo odkaz) komentoval mj. Pavel Klusák, a to způsobem, který mě zamrzel; i když jsem původní text koncipoval jako poznámku, nikoli jako příspěvek do debaty, připojuji nakonec k jeho komentářům komentář, opět bez ambic rozpoutávat polemiku – spíš jsem se chopil příležitosti doříct či osvětlit, co jsem zamlžil nebo naznačil…
—–

„Možná by se měly z veřejného prostoru odstranit i sochy a výtvarná díla, zabírají prostor, propagují se skrze ně jejich autoři a nemusejí vyhovovat vkusu všech. Je dobré nechat veřejný prostor těm ostatním – billboardovým agenturám, zadavatelům reklamy, těm, kdo si vylobbují na magistrátu právo na krajinu. Že?“ (P.K.)

„Ad problém zvýšení hluku (tenhle argument se mi zdá zvlášť směšně umělý): na kolik metrů okolo je nereprodukovaný klavír v hluku města slyšet? Je to šest, dvanáct metrů?“ (P.K.)

—–

Předně, vizuální metafora kulhá, i) zrakový a zvukový vjem se výrazně liší, vnímáním i prožíváním – nestává se mi, že by mě v noci vzbudil ze sna vzhled protějšího paneláku nebo že by mi ohyzdný pomník na náměstí znemožnil soustředit se na čtení… pokud bych měl zvukový vjem k něčemu vizuálnímu přirovnat, pak asi ke zběsile blikajícím přesvětleným reklamám, od nichž nejde uhnout pohledem. A ii) příkladů, kdy by nejspíš veřejnému prostoru bylo bez některých výtvarných či architektonických (či vizuálních obecně) nejapností líp, by se taky našlo dost.
Ale hlavně: proč bych měl přistoupit na tuhle banální a podsuvnou logiku „my vs. oni“? „Lidi pro lidi“ vs. „Korporát proti nám?“ Proč bych měl vítat okupaci veřejného prostoru prozměnu Kobzovým projektem, když mi výsledek přijde nakonec podobně poloprázdný nebo dokonce otravný jako výtahový muzak („no nebylo by to báječné, pane konstruktére, teď když máme zdviže, v nich pouštěti hudbu, aby nebyl slyšet neblahý lomoz soukolí, a nebo že si dáma ubzdila?“), který si (muzak) navíc nečiní občansko-konceptualistické ambice? (Že se to jiným líbí? Jiným se líbí i 130 dB techna na sídlišti ve tři ráno, nebo Klus když zpívá Landu zpívajícího Kryla.) Jak jsem psal, úleva, kterou se zdá zvuk klavíru v ulicích poskytovat, se mi zdá falešná, známý vzorec nenutí objevovat… A vůbec, proč bych měl neustálou přítomnost hudby ve veřejném prostoru, vždy a všude, považovat za apriorní dobro, o kterém se nediskutuje a které je třeba pokorně přijímat jako nějakou danost a tleskat a tleskat? A potažmo – když ozvučí vestibuly metra, mám jezdit tramvajemi (a co kdyby to nenapadlo ďábla Hudečka, nýbrž nějakého angažovaného umělce)? Co když se z třebas sympatické jednorázové akce stane nekonečný maratón, protože „se to přece osvědčilo“ a čím víc, tím líp? Když mi do cesty postaví pět klavírů, mám je obcházet obloukem o poloměru šest nebo dvanáct metrů (bohužel víc, a nebavíme se jen o plenéru… ostatně srv. „vždyť kolik takové psí hovno na tom chodníku zabere místa? to se přece v tom nepořádku ztratí!“ nebo „ale on přece zalhal jenom trochu, to se týká jenom pár lidí“)? Mám nosit špunty do uší a odstřihnout se? Mám se přestat bát a naučit se milovat Hudbu, protože zítra se bude zpívat a hrát ale už úplně všude?

Původní text nepsalo zlé já, které jen čeká, až se stane králem, aby mohlo svým poddaným zakázat zpívat. (Naopak, dokud je kam, zpravidla utíkám a ustupuju.) Šlo mi o to, abych aspoň trochu naboural samozřejmost, se kterou byla piana na ulici přijata (a oceněna). A nevytyčil jsem si za cíl pokrýt téma veřejnoprávně a vyváženě, ani někomu tvrdit, že ho projekt nepotěšil a nezahřál u srdíčka – tímhle náhledem jsem se zabýval stejně málo, jako se tenhle náhled zabýval tím mým. (A otázka teď zní, kdo si pohled druhé strany umí představit lépe.)
…

A kdyby se někdo ptal: tak třeba bych ty klavíry porůznu zakopal. Nebo bych na nepřístupná, ale viditelná místa oběsil několik kytar. Nebo bych na hrob Václava Žilky o dušičkách až do smrti chodil zapalovat svíčičky ve tvaru zobcové flétničky. Hm, ať dělám, co dělám, samé morbidní věci, asi jsem už takový. Tak možná položit na lavičku v parku vrak basové tuby a do ní malý kazeťák se smyčkou kočičího mňoukání. Taky málo sluníčkové? Ach jo.

P.P.S.: (a Radimu Kučerovi – zapálit klavír je akce na úrovni fackování Jaromíra Typlta… jak jsem psal, piána na ulici jsou vůči jakémukoli radikalismu imunní až k omyvatelnosti.)

=====