Konec zimní cesty

(poslední zastavení Josefa K. Š.)

Zdolal jsem kopec za městem, ztekl táhlý svah. Přes noc nasněžilo, zrána pršelo, k polednímu zmrzlo; zrcadlovou glazurou se míhaly chvějivé odrazy mátožného slunce, křišťálové lustry ledem obalených stromů, daleko daleko od měnlivých plátů nebe, vzlykavě praskaly hlasem vyplašených žlun. Krok co krok pod nohama tříštění, jako když okovaná bota dupne do mísy hlodavčích koster, řezavé břity střepin se smýkavě rozlétaly po zledovělé pláni.

Překonal jsem hluboký, zavátý úvoz táhnoucí se hřbetem kopce a obrátil pohled k městu, ztrápené lípy po boku. V dáli za zády les bolestivě znehybnělý zmrzlým krunýřem útrpělivě doufal, osamělá volavčí duše bez hlesu se vznesla, opustivši zzbytečnělé šedavé tělo zplihle spoutané svěrákem hladiny. Pole se lesklo jako sinalé horečnaté čelo, vlhká chrupavka zrcadlové plochy cize a drze vracela pohled, vzduch šlehal do úst a ssál zpod víček slzy.

Zvolna a zlověstně jako by všecko utichalo v beztak už zmrtvělém ztišení, ptáci zkřehlí a popadalí v sněhu se dávno vzdali; něco viselo ve vzduchu, jen jen se zjeviti v křivém zrcadle krajiny, přízrak nejasné chyby, nehody. Pak náhle, a už nevyhnutelně, skutečnost ztratila půdu pod nohama, podklouzla a s hrůzným zavřísknutím křísla o cosi mimo sebe – v zlomcích vteřiny sebou všeckno škublo všemi směry zároveň, jako tělem zvonu běží smrtelný záchvěv všepronikajících vlasových trhlin, které dělí, neproniknutelnou nepřekonatelnou prázdnou cizotou, plochy osiřelých krystalových zrn, odděluje je propastí naplněnou přízrakem ztráty celistvosti: s ohlušivým oslepivým prasknutím realita pukla.

Čas strnul, pozbyl smyslu, pohyb pokorně následoval, vymizel, vytratil se – protože jeden každý osamělý bod neměl kam se pohnouti, vsazen pevně v svůj vlastní bezútěšný svět. Jen zledovatělou krustou rohovky dohasínal obraz bez předobrazu, zrcadlové stopy nesmírných černých strojů, stínů bezhlučně plujících mimo rámec, mimo rozměr, odrazem nebe na zemi, temných zježených přízračenstev odnikud, přinesších nikde. Město bez plamene hořelo, bez kouře stoupal dým, skelné hranoly stromů donekonečna lámaly jediný, nesnesitelně palčivý pohled.


(ke stému výročí úmrtí; antedatováno)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem stvořil. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s