Tři octomilky v pivu

chmel dní

 

===

 

Už v přízemí slyším shora podivný, nakřáplý ženský hlas, jako z amplionu, nebo z telefonu… vystoupám výš: na schodech paneláku sedí dívka a večeří ovocné knedlíky; telefon puštěný nahlas, někdo na druhém konci linky jí dělá společnost.

Prepubescent v autobuse přistoupí za jízdy k řidiči a nechá se slyšet, že potřebuje jízdenku. Nervózně se ohlíží dozadu do vozu. Prý je to nutné. „Já vám dám klidně stovku, ale potřebuju ten lístek hned.“ Nervózně se ohlíží dozadu do vozu. Zaslechnu za sebou komisní hlas: „A poštovní směrovací číslo?“. Řidič staví na zastávce, ptá se, za kolik lístek, prepubescent dí, že za dvacku. Nervózně se ohlíží dozadu do vozu. Vyrovnáno, prepubescent bere lístek, odchází mimo mé zorné pole. Vozem se hlasitě rozlehne zvuk označovacího zařízení. Pak ještě hlasitě „Dveře!“. Tušený revizor s tušenou obětí vycházejí na zastávku, autobus pokračuje v jízdě, prepubescent setrvává mimo mé zorné pole.

Již několik dní mě intermitentně bolí krční páteř, potácí se to přesně na hranici, za níž již nebude cesty zpět, nýbrž bude cesty na neurologii. Stojím v tamvaji, poprvé tuto saissonu (nebo podruhé?!) s ležérně aplikovanou šálou, a čtu spolucestujícímu přes rameno první větu na stránce jakési mohutné knihy: „Musíš se naučit vychutnávat své tělo.“

Mladý muž nese v rozpřažených pažích rozměrnou, prázdnou, papundeklovou krabici a při každém kroku do ní, dvakrát rychle po sobě, dunivě narazí kolenem pravé nohy. TA-DAM, TA-DAM, TA-DAM, TA-DAM, TA-DAM…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem zažil. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s