František Xaver Svoboda – Vlna za vlnou se valí

(román)

===

Přečetl, pamětliv doporučení Waidersova blahé paměti, a notně nezklamalo: velmi roztomilá kombinace zolovské předurčenosti a coenovské osudovosti, s lehce dreiserovským a dostojevským nádechem… FXS proslul spíše svými divadelními hrami, což jsem zjistil až poté, co jsem si nad textem opakovaně říkal, že doslova svádí ke (značně znepokojivé, stačilo by jen nepatrně přitlačit na pilu ve všech scénách s bytnou (úvodní nerozhovor je zase Canetti!) a se dvěma starými veselými starci… též strašlivý přízrak nevěstina otce, slepého zlatníka v podobě modelu Šalounova Husa ze Staromáku! atd.!) inscenaci, což je při mé příslovečné nedivadelnosti asi na pováženou.

Hlavní hrdina je lenoch, chronický excelentní lhář, mluvka a prokrastinant („Odkládám, všecko stále odkládám, to je moje záhuba, ano, věčné odkládání.“ str. 14 a sic!) (a vůbec všechno kolem, FXS nešetřil, podal živě a v barvách, až se člověku dělá nedobře, podobně jako když si při listování Domácím lékařem autodiagnostikujete všechno vč. horečky omladnic a rakoviny prostaty), s bohatým vnitřním životem týkajícím se, jak se tak hrdina pozvolna zaplétá do klubka lží téměř mimoděk spřádaných kol nic netušící chorobně pravdymilovné manželky (kupodivu ani stín nevěry, román jest cuden, hrdina by to ostatně všechno nestíhal), právě zase lží samotných a zvolna se horšící situace (psychické i hmotné); FXS si dává dobrý pozor, aby ošklivější a ošklivější chování hrdiny (po zolovsku podmiňoval, a mimo to také) vyvažoval rostoucím duševním utrpením a zoufalými pokusy udržet se nad vodou, osvobodit se z vlastní pasti; v závěrečné části mu po už vysloveně zločinném dějovém zákrutu dopřeje dokonce jakýsi náznak rozhřešení, vzápětí popřeného a vytěsněného, nahrazeného dalším zaplétáním se… a pak, pak už najednou není cesty zpět. A v jednom kuse valí se vlny lží a krátkých blažeností a stihomamů a hrozivého sebezpytu, hledání významů v symbolických snech (!); útěk je a zase není, aniž by se všechno nezbořilo, aniž by přiznáním smrtelně neublížil ženě; a nebo snad ano? ale pak zase ne, smělost střídá bezvýchodnost, odhodlání ochabuje, bortí se… – zámek ve dveřích má jméno strach.
Vše vrcholí poněkud makabrózní scénou v muzeu, kterou by člověk čekal spíš u Čapka-Choda; román končí krátkým humanistickým dovětkem.

Uvedu ještě jeden výpisek, který mě obzvlášť zaujal, vzpomněl jsem si totiž na utkvělý obraz z Cortázarova Nebe, peklo, ráj – Oliveira leží vedle své milé a marně se snaží o společné sny; letmý dotek listů a větví, zatímco kmeny stojí daleko od sebe, nesmiřitelně osamělé a oddělené.

FXS: [hrdina v posteli vedle spící manželky a přemýšlí]
Náhle se pozvedl na posteli a opřen o loket snažil se rozeznati tvář Mařčinu. „To je divné, že ona nic neví o tom, co si myslím a k čemu jsem se rozhodl, že žádná z mých myšlenek nepřejde do ní a že se jí o tom nezdá. A kdož ví, že ne? Možná, že se jí o mně zdá!“ zauvažoval a tiše se opět položil.“
str. 199

===

F. X. Svoboda – Vlna za vlnou; Vilímkova ilustrovaná národní knihovna sv. 10, Jos. R. Vilímek Praha 1942 (3. vydání, první – 1912)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 responses to “František Xaver Svoboda – Vlna za vlnou se valí

    • dík! (a to jsem toho, jak si to s odstupem čtu, spoustu nezmínil – třeba tu postavu moudrého soudce (nebo soudního rady) ve výslužbě, který říká něco velmi podobného tomu, co později Čapkův Bůh: viděl jsem toho příliš, abych ještě lidi soudil… – a docela pozoruhodně rámuje celý děj… nebo zacházení s determinismem… čili rozhodně ještě jednou dík za tip)

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s