Vonička lipového kořání

Mein Leben mit einem psüchotischen Dendrologe.

===

Vykostěné lípy maně pleskaly ve větru, valil se z nich pyl v hustých klkovatých chuchvalcích, které ulpívaly ve vzduchu a vazce se po něm táhly, obalovaly a dusily neopatrné ptactvo žlutavou libovonnou ropou, hotová havárie lipného tankeru, pád těžní plošiny fragrancí, výbuch vrtu olfaktorické extase. Orgie, odtušil dendrolog, nic než smyslné oplzlé orgie, ale jako porno to nefunguje, to ti mazáci vysvětlí už v prváku, ty blizny rajcujou fakt jen největší úchyly, co si doma hrajou na čmeláky nebo co, a poměřujou si v bazénovejch sprchách ty svoje povislý pylový láčky… odplivl si z balkonu daleko předaleko na rozpraskaný vyšisovaný asfalt, hned vedle krysy hodující na pylem znehybněné koroptvi, jíž z hlodných ran vytékala rudá krev a mísila se s žlutou záplavou v sytě oranžovou matlaninu. (Její vlastní kuřata přihlížela opodál a čekala, co na ně z maminky zbude. Koroptev koroptvi koroptví, příroda je krutá.) Věděl jsem o něm, že nemá stromy rád, že se jim chodí do polomů posmívat, že vyhledává nemocné, hmyzem napadené pně, zaklepe na ně a zavolá „ťuky ťuk, tady datel, tady datel!“ a pak se stetoskopem naslouchá praskotu v kmeni, sytí se zhrzeným očekáváním xylému, tetelícího se jako když nemocný zánětem středního ucha čeká na bolestivou punkci, která by mu ulevila – a která nepřijde… taky jsem ho už viděl, jak poplácává mladé lipky vysazené ve smíchovských betonových truhlících a šeptá jim, jaké to mají hezké… co se týče stromů, byl prostě študovaná svině, parchant s diplomem, edukovaný hajzl. A s jakou chutí hobloval a řezal na cirkluárce! A v pokoji na stěně, byl jsem u něj ovšem jenom jednou, mu visela velkoformátová reprodukce panoramatického záběru na tunguskou tajgu po dopadu meteoritu… Nikdy jsem nesebral odvahu se ho zeptat, co proti těm stromům vlastně má, jestli mu něco udělaly, jestli si jako děco zadřel třísku pod nehet na malíčku, nebo se pod ním zlomila větev oskeruše, nebo ho hluboce traumatizovali řáholečtí duboví mužíčci – neptal jsem se, protože jsem se docela jednoduše bál, že svou nenávist zkratem přenese na mě, ostatně bohatě stačilo, když mi s divným svitem v oku říkal, že mám ruce volšový nebo hlavu dubovou, to jsem hned sahal po lahvi kmínky na kuráž. I tentokráte jsem na jeho tirádu jenom přikývl. Chvíli jsme mlčeli, a on se na mě zase tak divně podíval, a co prý mlčím a stojím tu jak škumpachovej. Slabě jsem zaprotestoval, že se říká tumpachovej, a že jakej tumpachovej, a přísahám, ty jeho oči pohasly, jako když slisujou terminátorovi kebuli, ruka se mu svezla z rukojeti ručně kované teslice, kterou nikdy neodkládal, ani v sauně ne, a řeč se opět stočila na pohlavní orgány lip. (Měl jsem se ostatně čemu přiučit – líčil třeba zátah, účastnil se jako soudní znalec, na padělatele zásypu na rány, kteří zásaditý gallan vizmutitý pančovali právě lipovým pylem.) Vzal jsem nicméně to jeho skoro freudovské přeřeknutí škumpa-tumpach jako znamení, že je třeba jednat, dřív než bude pozdě.
Ano, otrávím ho dřevným lihem v borovičce, ještě než zjistí, že moje matka byla za svobodna Smrčková.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s