Adam Vinařický – Falsa

Spoilery jsou varovány před čtenáři.

===

Vinařického třetí román Falsa, završující tzv. Velkou kolbenkovou trilogii (Veteše, Stopy, Falsa), je z celé série zdánlivě nejklasičteji vyprávěn, má dokonce svého druhu hlavní postavu. Vypraveč bloudí podzimním, zimním a předjarním bleším trhem a cosi sbírá, není naznačeno, co vlastně (o daných věcem mluví jenom jako o „krásném exempláři“, „zachovalé lahůdce“, „kousku, který to už má za sebou“ apod.). Postupem času se dovídáme, že tuto svou zálibu „zdědil“ po otci a dědovi a je v daném oboru dobře zavedeným fajnšmekrem, přispívá do oborových periodik, sem tam napíše znalecký posudek a tak podobně. Úvodních sedm kapitol připomíná soubor samostatných povídek na podobné téma; v lehčím tónu, s různými akcenty tu na prasklou vázu, tu na igráčka s lopatičkou (vzpomeňme autorovu posedlost artefakty, rozvedenou plně ve Stopách), s drobnými peripetiemi blešího vetešení (i kdyby toto byl poslední Vinařického vstup na pole prastarého žánru romány z blešího trhu, má nesporně již rezervované místo v panteonu po boku takových mistrů žánru, jako byli Teréza Nováková nebo F. X. Svoboda) a lehce načrtnutými postřehy ze života vášnivého sběratele.
Zlom ve vyprávění nastává, když se jednoho dne na trhu objeví hrdinovi neznámý prodejce – blahobytně vyhlížející vetešník s velkým výběrem „věcí“, vč. kousku, který hlavní hrdina již léta shání jako náhradu za ztracený exemplář z dědovy sbírky. Cena je vysoká, vetešník neoblomný, prkenice poloprázdná – hrdina vyráží do bankomatu, narazí ovšem na limit výběru. Sobota, banky mají zavřeno, hrdina horečně přemýšlí, která kde… Nakonec se vydává do centra na hlavní pobočku, a ta skutečně má otevřeno. S jistými obtížemi (padne do oka příslovečné ženě za přepážkou, které se mrazivá odezva na její pokusy o sblížení (Vinařický vede scénu v kontrapunktu dvou vnitřních monologů a vtipkuje až nejapně: „přepážkou otřese dutá rána – copak, zkusila to jako Sharon, akorát jí nedochází, že to nevidím?„) dotkne, takže hrdinu zdržuje, jak může) se mu vybrat peníze nakonec podaří. Následuje úprk zpět na bleší trh – vetešník pochopitelně dávno odjel. Scéna městského maratonu do banky a zpět by sama o sobě vydala na vydařenou novelku, Vinařický rozehrává celou škálu zpřítomňujících a dramatizujících postupů, až to skoro vypadá jako stylistické cvičení na dané téma. A když hrdina zjistí, že prodejce už je ten tam a nikdo ho nezná líp než na úrovni „jo tén, ten novej tlustej, co tu byl ‚čerá“, nálada textu se totálně zlomí do depresivního vyčerpaného proudu vědomí, který meandruje sem a tam, jak hlavní hrdina meandruje prázdnícím se areálem trhu. Kontrast je vydařený, ale u závěrečných lyrických líčení vlnitého [sic!] plechu čtenáři pomalu začíná docházet trpělivost. Končí oddíl, začíná kniha druhá – očekáváme skok v čase, ten se ale nekoná: nacházíme hrdinu hned druhý den, v neděli, po málem probdělé noci, jak v nevyspáním indukovaném přízračném stavu těla i mysli vyjíždí znovu na lov a doufá, že se vetešník dostaví. Pokud první kniha končila proudem vědomí, kniha druhá začíná proudem nevědomí – jako bychom se až nyní, a málem retrospektivně, dovídali, jak hluboko sobotní patálie hrdinu zasáhla a otřásla jím, jak ho náhlé objevení se a zase zmizení vzácného kousku těsně spjatého s vlastní minulostí posunulo k vnímání světa blešího trhu, paměti a pozůstalostí přesně tam, kam celou svou Velkou kolbenkovou trilogií míří sám autor. Pak však rázem propuknou radostné orgie, neboť vetešník je nalezen (na druhém konci prostranství, než byl včera), a „věc“ má! Ty tam jsou narativní experimenty, Vinařický jako mávnutím kouzelného proutku doslova přepne k věcnému dialogickému popisu v er-formě. Jak jinak, další autorova kulišárna: hrdina vetešníkovi líčí svou včerejší anabázi (a my čtenáři ji málem nepoznáváme!) a pak se vyptává na původ „věci“ (s tím, že jeho děd měl stejnou)… první kamínek v soukolí volně plynoucího realismu zaskřípe, když nato vetešník hrdinu opraví, že to byla táž věc, a neměl ji jeho děd, nýbrž ona měla jeho… (domyslete si hrdinovu nechápavou reakci, potutelné úsměvy atd. – Vinařický vede přímou řeč přesně tak, jak čtenář v podobné situaci očekává… jak rafinované!)… nakonec, po obzvlášť potutelném úsměvu (jehož popisu je věnován jeden samostatný delší odstavec, trochu podobný úvodu Musilova Muže bez vlastností) se vetešník rozhovoří a vylíčí stále zmatenějšímu hrdinovi, že celá sběratelská veřejnost, vč. děda, otce i hrdiny samého, jsou ve skutečnosti jenom vedlejším produktem výroby „věcí“, jíž se on (vetešník) a jeho rod věnuje již bezmála dvě století. Tenhle skoro dickovský přemet perspektivy takhle stručně tolik nevyzní, nicméně nemohu si nepomoci necitovat úplný závěr knihy:

„Potřebovali jsme vás, tedy jste. Ale vy mi asi nevěříte…“
… [hlavní hrdina vskutku mnohamluvně nevěří, dokonce vytahuje z portmonky fotografii s celou rodinou vč. rodičů a prarodičů atd… zkrác. zcr]
„Vidím, že mi nejen nevěříte, ale ani jste to, co jsem vám říkal, nepochopil,“ odtušil vetešník, aniž tón jeho hlasu vykazoval známky únavy nedovtipným posluchačem. Pak dodal: „Ale že jste to vy…“ a luskl prsty.
Rozplynul se.

Není co dodat – Vinařický končí trilogii promyšleným majstrštykem zcela srovnatelným s dnes již klasickou poslední scénou seriálu The Sopranos – není řečeno nic, přesto je řečeno vše. A er-forma slaví nečekaný triumf.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s