Smrt avantgardou, smrt překladem

Robert Kolfus (1895-1942)

===

Robert Kolfus se narodil r. 1895 ve východočeském Krucemburku v rodině chudého židovského lichváře Moše Kolfuse a jeho německé nežidovské manželky Rosamundy Weisstolzové, posluhovačky u krucemburského rychtáře. Rodina se netěšila zvlášť dobré pověsti, a zejména od českého obyvatelstva Krucemburku si Kolfusovi, kteří doma mluvili výhradně německy a považovali se za Němce, užili svoje. Snad odtud pramení i akcentované němectví, které lze u mladého Roberta, jistě notně šikanovaného vrstevníky, zpočátku pozorovat. Ve škole nijak nevynikal, k otcově nelibosti však brzy začal jevit zájem o literaturu a zejména o divadlo. V květnu r. 1907 je Moše Kolfus zavražděn rukou řeznického tovaryše Mateckého, pravděpodobně kvůli nějakým temným finančním záležitostem týkajícím se košer masa. Rosamunda Weisstolzová umírá nedlouho poté na zástavu srdce a všechny jejich děti včetně Roberta jsou rozděleny po vzdáleném příbuzenstvu. Robert se tak dostává do Prahy ke strýčkovi a nastupuje do obchodní akademie. (Na krátkou dobu je jedním z jeho učitelů i Josef Karel Šlejhar, a je dost dobře možné, že zárodky Robertova národního přesebeurčení je možné hledat právě zde, v kontaktu se svojským fatalistou Šlejharem.)

Robertovy první literární pokusy byly psány výhradně německy, jazykem značně idiomatickým a dosti složitým, s četnými prvky jidiš a lichvářského argotu, a právě to mělo časem vést k Robertově zkáze. Pokoušel se své prvotiny vydat, ale vcelku bezúspěšně, protože tehdejší pražské německojazyčné literární prostředí bylo doslova zahlceno grafomanstvím Kafkovým, Brodovým, Urzidilovým, Reinerové a dalších, a nakladatelé po neznámém venkovském přivandrovalci neměli mnoho důvodů sáhnout. Snad tohle odmítnutí, resp. spíše beztvaré mlčení, jehož se mu od germánských pobratimů dostalo, vedlo u Roberta k (snad Šlejharem katalyzované, jak zmíněno výše) národnostní travestii, kterou se i u svých nečetných přátel snažil prezentovat jako jakýsi coming-out přesvědčeného Čecha, který si dříve netroufl. Česky ovšem valně neuměl a neustálé existenční starosti mu neumožňovaly se tomuto jazyku plně věnovat, pojal nicméně plán nechat své prvotiny přeložit a vydat. Upřel se k tomuhle pochybnému stéblu dosti intenzivně, zadlužil se, co mohl, všichni zavedení překladatelé ale od jeho prací dávali ruce pryč. A tak se Robert finančně i osobně vzepjal a zadal překlad potulnému tandemu tiskař-překladatel Plachta & Palička, nechvalně proslulému typograficky strašlivým pojednáním různých plakátů a dalších venkovských tiskovin, jejichž zhotovení nabízeli formou podomního prodeje v Praze a ve středních Čechách. Bohužel jedinou překladatelskou kvalifikací Jonáše Paličky byla shoda jmen s překladatelem Quido Paličkou, a pak ještě letitý pobyt v řezenském vězení (za loupežnou zpronevěru) na postu šatlavního knihovníka. Tento neumětel zabořil své smrduté tesáky do komplikované a citlivé Kolfusovy prózy s takovou razancí, že mu div nehořel papír pod rukama. Nezkušený a naivní Kolfus překlad ani kloudně nepřehlédl (a jeho čeština nebyla na dostatečné úrovni, aby hrůzostrašnost Paličkova výkonu plně rozpoznal), téměř se mu nedostal do ruky, a nechal vytisknout ve střídmém nákladu a rozeslat do časopisů a kritikům. (O vše se za příplatek „postarali“ P&P, neboť v té době umírá na kurděje Kolfusův pražský strýc, takže se Robert neměl čas své literární záležitosti věnovat a zároveň získal malé dědictví, jímž umořil své dluhy a měl neblahé dvojici čím zaplatit za „nadstandardní služby“.)

Odezva byla nulová, Kolfus se po roce marného čekání a vyhýbavých pohledů zbytku svých přátel a kolegů zdrceně rozžehnal s macešsky se k němu zachovavším světem literatury, a nastoupiv jako účetní do jedné z pražských záložen, odhodlal se zcela věnovat toliko knihám účetním.

Paličkovo zparchantění Kolfusových textů však žilo vlastním životem. Během následujících bezmála dvaceti let putovalo několik výtisků vskrytu z ruky do ruky a v různých pochybných avantgardních kruzích rodil se jeho kultovní status. Paličkovi se totiž podařilo vytvořit text, který přetékal podivnými obrazy (vesměs nepochopené metafory), absurdními situacemi (vesměs nepochopené idiomy) a kryptickými promluvami (Paličkovy představy o autentickém maušlování); nekonzistence v překladu jmen postav, časté prohození odstavců (Palička překládal napřeskáčku a občas na to Plachtu neupozornil) i stran, děsivá sazba zvící opile váchalovského dřevorytu atd… vzniklý text, řečeno s odstupem, splňoval všechna kriteria, která by dnes člověk kladl na futuristický dadasurrealismus s prvky absurdního dramatu. Situace začala připomínat (v míře, jaké byl český zatuchlý rybníček schopen, pochopitelně) kvasu, který vyvolaly Zpěvy Maldororovy ve Francii, shodou okolností zhruba ve stejné době; podhoubí se rozrůstalo, až vyhnalo první plodnici: Durychovu nenávistnou korespondenční výměnu s Teigem, který uvažoval o časopiseckém vydání. Pak už to šlo skoro ráz na ráz a začalo i hledání autora, který byl Plachtovým šlendriánem na textu uveden jako R. X. Klosuf. (K autorství se dokonce pokusil přihlásit Nezval, ale nikdo mu to neuvěřil, texty byly považovány za příliš kvalitní.)

Vzhledem k tomu, že tou dobou už léta nefungující tandem Plachta & Palička jinak výboje do oblasti umělecké prózy nepodnikal a na dokumentech jimi pořízených se prozíravě neuváděl, nebylo zprvu v oblacích žijící avantgardě jasné, kdo text vydal a kde s pátráním začít. Pak ovšem kdosi narazil na notně zvetšelý plakát zvoucí na hostivické posvícení l. p. 1915 a rozpoznal obludnou sazbu. (Legenda praví, že to byl namol opilý Jindřich Štyrský, který se v parku popral s bezdomovcem, jehož odporný kabát byl vycpán právě makulaturami P&P tisků… tedy pochopitelně nikoli makulaturami.) Pak už náseledovala krátká detektivní eskapáda jako z nějaké slabší Čapkovy soudničky, která pátrače počátkem r. 1937 zavedla až do pankrácké věznice, kde dožíval (za padělatelství šatních lístků) tiskař Plachta. Ten si na mladého naivního balíka Kolfuse i po letech vzpomněl (‚jak by ne, oškubali ‚sme tenkrát toho hejla jak zákon káže,‘ nechal se tento slyšet mezi záchvaty dávivého kašle) a dal kupodivu dohromady i správnou podobu jeho jména.

A tak ho našli, zahořklého bankovního úředníčka, který se mezitím oženil a zase ovdověl, bezdětného, dosti otylého, tou dobou už pochopitelně obstojně češtinou vládnoucího, a dali mu nahlédnout, jak vysoko si cení jeho raného díla. Bohužel mu dali nahlédnout i do díla samotného, což u Kolfuse vedlo k vážným zdravotním komplikacím a několikadenní hospitalizaci. Když se vzpamatoval, od textu se veřejně a razantně distancoval a časem dokonce byl schopný i dohledat originály, aby dokázal, že jeho uměleckým výstupem byl poetický rurální naturalismus, nikoli ony avantgardní bláboly vydávané za překlad.

Nebylo mu to nic platné, pro kulturní obec byl jednou provždy zapsán jako génius avantgardního umění, texty byly znovu otištěny, probíhaly dokonce pokusy o jejich dramatizaci a zhudebnění, vše bez souhlasu vysíleného Kolfuse, který se útrpně stáhl do sebe a pokoušel se celé furore hlavně přežít.

To nejhorší však mělo teprve přijít. Začala II. sv. válka a Kolfuse, jako „prominenta zvrhlého umění“, nedlouho po obsazení Československa zatklo gestapo. Kolfus protestoval, odvolával se, doložil německé originály textů a od „překladu“ se znovu distancoval. Německý žalobce ovšem jeho laciný trik snadno prohlédl – teprve v překladu do jazyka smějících se bestií se plně vyjevily protiněmecké a zvrhlé postoje autorovy, které v německém originále přičiněním jeho židovské rafinovanosti vůbec nebyly patrné. Před takovými se Říše musela mít obzvlášť na pozoru.

Zdrceného a zmučeného Kolfuse popravili v dubečckém lomu brzy ráno 7. června roku 1942.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s