Syntetické sny

Recyklujeme  minulé noci a vybrané příspěvky diskusních fór.

„Jsem tu, abych reklamoval nekvalitně provedenou práci na čočkovém výbrusu svého armádního nože, jejž jsem u vás nechal naostřiti sedmnáctého tohoto měsíce.“
Hlas ze staré školy, třepotavý.
Na ulici před vchodem do nožířství malátně pochoduje náhodná skrumáž bloumalů s ovislými prsy nákupních tašek.
Limuzína brusiče ještě nezhasla motor, poštěkává jak vyžilá babeta. Starý mistr brusič je vrstevník reklamanta, napočítal bys zhruba stejně letokruhů v průřezu oschlým pupkem, oschlou bulvou, oschlým pyjem.
Zlatý řetěz olověně zachrastí, rádio limošky odtucává techníčko.
„Si vyser voko, tou tupou kudlou vole!“
Není jasné, kdo ke komu promluvil.
Bude tu prolita lymfa?
Hloučkem mektavých pohledů se kdos prosmýkne, vidím ruku nenechavě vklouznout do kapsy, peněženka se v ní zazmítá jako bolestí ryčící ryba. Pstruhaříček zmizí v pasáži. Křiknu, rozběhnu se, úzký koridor se kolem láme, ozvěna kroků neochotně drkotá vzduchem. Zlosyn prchá, vidím ho v dálce, perspektiva se proti mně spikla; zahýbá doleva, mizí mi s očí. Dobíhám. Kancelář a výpočetní technika, prázdné obličeje na mě dvojkově zírají: jsem nula, jsou jedničky. Nikdo nic neviděl, skrytý smích brní do zubů, otevřené okno nesmyslně vysoko říhá horký vlhký vzduch ven na ulici, která už mi nepatří. Sekretářka s robustními obroučkami se sune prostorem,  ožvykuje kostice vetknuté v rozcapené hubě, táhnou se od ní pupeční šňůry, ze kterých prýští vařící káva. Příval ticha mnou smýká z místnosti, unáší mě pasáží, topím se, koutkem oka zahlédnu, jak cosi chapadlovitého na kraji parku kydá obsah obrovského pastelově růžového kufru do přízračně malého odpadkového koše, který je beztak jen na psí hovna, ale přijímá; co taky jiného. Vyplaví mě to za roh, všechno zmizí; ležím na pláži a hniju jak velryba. Zkoušejí mě odstřelit, rozmetají páchnoucí cáry masa do širého okolí. Kroupy chrupavek znamenají kapoty historických vozů, které se náhodou závodí kolem v marné snaze dokázat, že ještě nepatří do žesťové kafilerie. Racci hltavě polykají, praskají jak vejce, líhnou se z nich maličcí neživotaschopní kyborgové vlaze skrápějící matičku zemi. Je totiž neděle a padá sníh.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s