Přišla mlha do baru a řekla:

„Tak já teda padám.“

Obrovitý panelák se nasouvá do pole jako navigátor Gildy, pár očí mrká chorobně modrým světlem, synchronně, oranžová mlha náhle dává smysl.

zaslechnu zvenku dvě rány v rychlém sledu, klidně to mohly být výstřely, ale milosrdná tišina noci rozkydlá za železnou oponou plastových oken říká: ne, nic se nestalo.

Na hřišti se dva páry typu hromotluk-křehulka oddávají vybíjené. Sice ve smíšených dvojicích, stejně však mám nepříjemný pocit čehosi obscénně mimosportovního.

Potkají se dvě zaběhlé želvy, obě mají ke krunýři přilepený balonek na špagátu. Hlasitě smějí, než si vzájemně sdělí, že „vy taky“. Důvod jim zůstane skryt, přetrvává ovšem intuitivní pocit selhání něčeho, co mělo zaručeně fungovat. Pak je tu ovšem ten stesk a bloudění – třeba pes, který se zaběhl, PROTOŽE má Alzheimera. Topol osika, the parkinsonik („No, já už nevím, proč tu vlastně rostu.“ „Kde mám listy?“)

(jiný) panelák v dálce se počne haliti v mlžný háv ausgerechnet v momentě, kdy slunce vybředne nad obzor (hebt sich noch einmal, leuchtend vom Boden empor!) v tom správném úhlu, aby zahořelo v oknech. Snopce záře, flak – možná proti holubům.

PS.: Ještě chtěl dodat, že chuť některých mandarinek mu tak připomíná dětství, až to vhání slzy do očí. Spolu se slinami do lícních torb.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s