Adam Vinařický – Stopy

muka antikvárnosti

Po výborném románu Veteše vydává Adam Vinařický svou druhou rozsáhlou  knihu – Stopy (Dokořán, 2012) – a rozvíjí v ní většinu témat, která nastínil už ve Veteších, i když introdukce tomu zpočátku nenasvědčuje: kniha začíná poněkud standardní etudou na téma ‚spisovatelský blok‘. Hlavní hrdina (zůstává beze jména, jako i většina ostatních postav) je na prvních stranách vylíčen jako veleúspěšný spisovatel, který má na kontě několik bestsellerů dobře přijatých i kritikou, scénáře, překlady, dvě libreta, pětici divadelních her, několik sbírek poezie a rozsáhlou práci věnovanou realitním motivům v Bernhardových románech. Pak ovšem přijde zlom (celý první oddíl kolem něj tančí v hustém předivu flashbacků a flashforwardů): V rámci sběru materiálu k jedné postavě další knihy, do které se mu nedaří pořádně zabrat, zajde spisovatel na monstrózní bleší trh (tušíme opět pražskou Kolbenku) a je tam svědkem hrozivé scény: dva otrhaní prodejci vysypávají na špinavou plachtu pytle plné krásně vázaných starých knih, na které se vzápětí bezohledně vrhá pološílený dav, přehrabuje se v nich, šlape po nich, trhá je, rve se o ně. Vzduchem létají sebrané spisy Václava Beneše Třebízského, Františka Xavera Svobody, Karla Matěje Čapka Choda a stovky bezejmenných, ztracených a zapomenutých svazků. Scéna je dobře gradovaná a zběsilostí výrazně připomíná kataklysmatický závěr Dne kobylek. Spisovatel se na hromadu knih vrhne, obejme ji a pokusí se knihy bránit vlastním tělem (uchrání ovšem jen svazek Šlejharových povídek, což je skoro zbytečně přímočaré); prodělá přitom hluboký nervový otřes (paralela s Nietzscheho zhroucením?). První oddíl končí hospitalizací v sanatoriu.

Druhý oddíl představuje postavu bohatého podivínského sběratele, který k sobě stahuje desítky artefaktů a hromady nejrůznější veteše, plní jimi svou vilu až po střechu, třídí je, popisuje, ukládá. Oddíl má celkem dvanáct kapitol, každá nese v titulu nějaký starožitný předmět – při čtení mě jalo tušení, které jsem si vzápětí potvrdil – jsou to tytéž předměty, jejichž osudy autor líčí ve Veteších, hned první je slavná slonovinová pikola. Vinařický si dává při popisu osudů (často dosti drsných) jednotlivých předmětů velmi záležet, chybí vlastně už jenom fotografie (a možná to skoro přehání, jako by mu bylo líto nevyužít materiál z Veteší… podle velmi krátkého odstupu a velkého rozsahu ostatně soudím, že obě knihy vznikaly téměř současně). Kapitoly jsou potom odděleny kurzívnou psanými plochami, které líčí velmi podivnou kratochvíli, jíž se sběratel věnuje, když zrovna nehromadí a nebádá: obchází pražské hřbitovy a sbírá vosk z vyhaslých svíček – pomalu a metodicky (jinak z domu nevychází). Když vosku nashromáždí dost, zadá nejmenovanému umělci odlití sochy své vlastní matky v nadživotní velikosti a s vyplazeným jazykem, kterou pak nechá zavěsit za nohy hlavou dolů ve schodišťové hale vily. Motiv je v kontextu prvního i druhého oddílu dost neorganický; nepochybně se jedná o parafrázi hned několika pražských osob a artefaktů, zároveň je to jasný odkaz na Jodorowského Svatou krev, Hitchcockovo Psycho a mnohé další filmy traktující různé zběsilosti ve vztahu matka – syn. Kontrast prolínajících se pasáží těžko může být větší.

Ve třetím oddíle se oba předchozí osudy spojí – zhroucený spisovatel a podivínský sběratel jsou jedna a tatáž osoba, nyní zcela pohlcená šíleným plánem, který nese všechny rysy terorismu: Spisovatel-sběratel vystoupí ze společenského ústraní, vydá sbírku povídkových statí 12 rozhněvaných artefaktů a znovu se koupe v záři reflektorů, sbírka je trhák. Zároveň si ovšem v přísném utajení obstará pestrý arzenál radioaktivního materiálu (dvanáct různých izotopů, od cesia po kobalt, z neméně pestrých zdrojů – být Vinařického kniha velkorozpočtovým filmem, kochali bychom se záběry z celého tuctu exotických destinací), a poté jím ve scéně aludující alchemický rituál zamoří všech dvanáct vybraných starožitných předmětů. Pak uspořádá večírek, pozve dvanáct hostí (nejsou nijak identifikovaní, ani jménem, ani povoláním! – tohle důsledné anonymizování přítomnosti je v kontextu až obsesivně popisné charakterizace jednotlivých artefaktů dost silný motiv) a zamořené artefakty jim rozdá darem. Po večírku přistaví pod matčinu sochu veliký elektrický kotel, sochu roztaví a spáchá sebevraždu skokem do vroucího vosku; dům vyhoří. Tím kniha končí.

Jakkoli i Veteše byly značně nemilosrdná kniha, ze Stop čiší téměř kosmický chlad – evolučně zběsilý boj přítomnosti s minulostí je tu líčen tak ostře, až se tají dech. Studium, zamoření a darování artefaktů je potom sebevražedně-vražedná rána všemi směry – zúčastněné osoby jistě zaplatí kontakt s „otrávenými“ starožitnostmi zdravím, možná i životem (ostatně putování předmětů z ruky do ruky a případné vyšetřování celé kauzy je námět na dost poutavou detektivku!), zároveň je ale odhaleno i zlo, kterým předměty během své pouti časem nasákly a které by jinak šířily skrytě. Jejich historii hlavní hrdina důkladně popsal, jejich budoucnost za sebou táhne radioaktivní stopu (titul knihy je podle mého zvolem výborně). Jak ostatně říká jeden z prodejců ve Veteších: „Starožitnosti jsou zlo, jsou nabité negativní energií… všichni ti staří velcí starožitníci se buď uchlastají nebo zblázní, stáhne je to…“ Teprve zvlášť děsivým způsobem sebevraždy hlavní postavy potom Vinařický dává smysl podivnostem z druhého oddílu – odhaluje neméně hrůzostrašný náhled na historii osobní, na věčné zakopávání o artefakty zaseté výchovou, kterým je sice možné se vysmívat, ale zároveň nelze než se ve vroucím rodičovském objetí nakonec utopit.
Celkově je kniha vystavěná výborně (i když možná přímočařeji než Veteše, ovšem v souladu s utlumením mozaikovitosti) a nepotvrzuje obvyklé obavy, zda se autor prvotinou nevyčerpal.  Snad bych nakonec přeci jenom vytknul až zbytečně barokní odkazivost, která místy působí jen dojmem manýry – zároveň ale nemohu a nechci vyloučit, že je to jen další autorův šleh, tentokráte proti ještě jiné podobě artefaktu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

One response to “Adam Vinařický – Stopy

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s