Karel Dobroslav Oulický z Oulic

pomologia bohemica non triumphans

Když se člověk zasekne nad etymologickým slovníkem, je z toho občas mnoho nevěřícného zírání: včera jsem tam hledal původ jednoho místního jména (Malvice), a objevil zcela netušená zákoutí české obrozenecké pomologie. Ukázalo se, že notoricky známá karma (coby zkratka jména Karel Macháček) není v jazyce zdaleka sama. Přikládám, co jsem k tématu dohledal.
Karel Dobroslav Oulický z Oulic se narodil r. 1814 v Oulicích, v rodině chudého drobného šlechtice Jana Vilíma Oulického z Oulic; jevil nadání pro přírodní vědy a byl poslán na studia do Brna a potom do Vídně.
Jeho životním posláním se vbrzku stalo vytrvalé úsilí o zvelebování českých a moravských sadů – vášeň, kterou spolu s nevelkým jměním podědil po otci. Po krátkém působení na místě vrchního štěpaře v zámeckém sadu Mikulov mu začalo být v domovině těsno, navíc měl dojem, že česká pomologie, tou dobou v plenkách, mu svým omezeným druhovým a odrůdovým výběrem již nemá co nabídnout (v nedokončených pamětech to vyjadřuje větou „Tolik třešní! Tolik višní!“, kterou vtipně parafrázují Smoljak se Svěrákem v Jáchyme, hoď ho do stroje), vydal se tedy na dlouhou studijní cestu po jižní Evropě, aby vyhledával různé kultivary, které by byly přes svůj středomořský původ schopné přežít drsné podmínky České kotliny, nebo dokonce zcela nové druhy ovoce, v domovině dosud neznámé.
Po třech letech nakonec zakotvil v Portugalsku a tam byl okamžitě zaujat kdoulemi, aromatickými plody podobnými jablku. Portugalsko je pro kdouloně zemí zaslíbenou, některé tamní správní celky mají dokonce ve znaku kdouloňový květ, ohryzek nebo ratolest, a – především – se po celém Portugalsku vyrábí jediná pravá marmeláda (zde opět zapracoval etymologický slovník – slovo marmeláda má původ v portugalském marmelada, což je naopak slovo odvozené z portugalského názvu kdoule: marmelo).
Oulický si kdouloně i jejich plody rychle zamiloval a pustil se do šlechtitelských aktivit s cílem nalézt kultivary, které by byly schopné plodit i v českých zemích. Po mnohaletém úsilí se mu to konečně podařilo, a bylo mu jasné, že má před sebou životní úkol – dát stromu i české jméno. Zhostil se toho s obrozeneckou skromností – použil pouze iniciály křestních jmen a příjmení necelé, neboť původně zamýšlená kdoulice se příliš podobala sadaři nenáviděnému slovu molice.
Po návratu do vlasti (r. 1853) začal pilně zakládat kdouloňové sady, nejprve na vlastních pozemcích v rodných Oulicích (kde dosud stojí nejstarší česká kdouloň, od r. 2003 Památný strom), později i v okolí.
Ačkoli byly Oulického úmysly čisté a vlastenecké, zapšklost provinčních pomologů způsobila, že se projekt nedařil. Jeho hlavním rivalem se stal Tadeáš Mahlwien, ambiciózní přednosta Matice jablečné Zemí Českých a středočeský moštobaron, který zahájil proti Oulického „cizáckému ovoci“ nečekaně moderní a promyšlenou „mediální kampaň“ ve vlasteneckém tisku, kde plody kdouloní líčil v nepříznivém světle – navoněné, nepoživatelné a protičeské. Dokonce přiměl svého přítele Karla Sabinu, aby napsal několik hanopisů nešetřících obrazy jako od Boshe – rouby kdouloní v těchto drobných básních przní české podnože, jejich pyl tráví včelstva, rozkladný puch přezrálých plodů je zodpovědný za epidemii záškrtu, ze semen se líhnou vši atd.*)
Situace se rychle vyhrotila, když při obhlídce nově zakládaného sadu narazil Oulický na záškodníka, který vyštipoval očka a kazil rouby. Oulický jej konfrontoval a donutil svědčit, a když vyšlo najevo, že objednatelem celé sabotáže je Mahlwien, Oulický moštobarona vyzval na souboj – rozhodně jeden z nejkurióznějších v české historii, neboť spolu bojovali štěpařskými nůžkami. Vzájemně se těžce zranili a zmrzačili (kromě různých bodných ran a škrábanců přišel Mahlwien o čtyři prsty, část nosu, levé oko a pravé ucho, Oulický o tři prsty, levé ucho, většinu zubů a jen o vlásek unikl kastraci). Mahlwien nakonec uznal porážku, ale Oulický se z vítězství neradoval dlouho – rok na to, tj. v r. 1869, podlehl zraněním, která si způsobil pádem ze žebříku, když na jaře prořezával větve.
Oulického odkaz se v českých zemích příliš neujal, kdoule sice nese jeho jméno, ale stromů jako takových moc není a rozhodně se nedá mluvit o nějakém kdoulném průmyslu, což je každopádně škoda – jen občas ještě někdo zná tradiční recept na kdoulový sýr. Pokus občanského sdružení Oulické kdoule uspořádat každoroční kdoulobraní a soutěž o nejlepší kdoulový sýr ztroskotal na nedostatku suroviny a úplném nezájmu veřejnosti.
Dějiny navíc oba soupeře posmrtně postavily na roveň, neboť i Mahlwien má své místo v etymologickém slovníku – jak asi už leckdo tuší – z počeštěné podoby jeho jména je odvozeno slovo malvice; Oulickému snad může být útěchou a zadostiučiněním alespoň nebezpečná blízkost malvicemolice.

*) Historici literatury se shodují, že se v těchto pozoruhodných básních Sabina vlastně autometaforicky vypisuje ze zhnusení nad svým vlastním mrzkým udavačstvím, v němž tou dobou již tento podlý vyvrhel a zrádce národa vězel až po uši:
„smrdutá kdoule, jak vábíš zmaru supy! / Hnilobou vinna, ve tváři moru strupy“.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

One response to “Karel Dobroslav Oulický z Oulic

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s