Adam Vinařický – Veteše (obrazy z blešího trhu)

Wunderliche Alten, soll ich mit euch gehen?
Máloco potěší tolik, nebo naopak zamrzí, jako když někdo napíše přesně takovou knihu, jakou byste chtěli napsat sami. Zcela nečekaně se mi pod rukama vynořila jedna právě taková. Začnu netypicky citací celé předmluvy:

„Od chvíle, kdy jsem poprvé vkročil do děsivě rozlehlého hučícího úlu pražské Kolbenky, bylo mi jasné, že to je prostředí doslova těhotné náměty – na jedné straně hromady veteše s nevyhnutelně pohnutou minulostí, na straně druhé nevyhnutelně pohnutá přítomnost prodejců poskakujících po dnu se smutkem pingpongových míčků. Všechno zalité v zamřelé omáčce neurčité sociální tísně a prostoupené laciným pižmem primitivního kapitalismu: cenu má jenom to, po čem je poptávka, zbytek jako mrtvá váha stahuje prodejce týden za týdnem pod prašnou hladinu, po níž kdysi rachotily stroje dávno zmizelé tovární haly. Z dýmek ještě odkapávají stíny prstů, brýle nadité kilogramy skloviny se občas zalesknou minulou zřítelnicí, někdo zkouší potlučenou trumpetu a pomáhají mu přitom opuštěné plíce. Střih: hromada spotřebních cetek bez minulosti i budoucnosti, protože modelové řady nepočkají; pneumatiky za babku, pár kradených mobilů, ze kterých si s trochou šikovnosti složíš jeden koupený, dřevotřískový ráj se zlatými andělíčky a kolouškem, a epesní hadříky z Rajchu, šmelina, hnus. Střih: rybí hlava, která ti ve snu prozradí, kdo tě práskl, zelenina, která na své pouti Evropou čekala zrovna na tvou síťovku, lahve vína ve vzácné jednotě formy a obsahu. Střih: kastrátory antilop, přístroje na měření sklonu osik, sada klíčů na utahování oprátek, pojízdný metač hlemýžďů… nikdo neví, nikdo se už nedozví, ad hoc konzilia se hroutí, a potom možná jednou za pár let jako kometa přiletí ten pravý znalec, který ví – ale neřekne. Koupí za dvacku a cestou domů se směje do tunelů metra.“

Po obou experimentálních románech Joan Archbuttleové (Ampersandi a Passacaglia trium), užívajících kromě literárních i široké spektrum rafinovaností typografických a polygrafických působí prvotina Adama Vinařického Veteše (Dokořán, 2012) skoro banálně, protože takový přístup k literatuře je autorovi zjevně cizí. Ani samotný text nelze nařknout z nějakého hledání nových směrů. Na první i druhý pohled je to prostě zcela obyčejná knížka, snad jenom poctivými osmi sty stranami dosti při těle; přijemná vazba, nevtíravá obálka. Už při expresivní předmluvě citované výše ale čtenář začne tušit, že aby si autor mohl dovolit takto vyložit karty na stůl, musí mít dobrý list, ať už se chystá hrát betl nebo durch.
A skutečně: košatý a epizodicky větvený příběh se od první strany proplétá panoptikem blešího trhu s balzakovskou suverenitou – majitel trhů, který si vypěstoval závistlost na cinkotu mincí padajích do vstupních turniketů a doma bije ženu, záhadná skupina neurčitého počtu kapsářů, na kterou jakoby nejde zaostřit – podezírám autora, že jim záměrně a průběžně mění a prohazuje jména! – pět početných romských rodin, které si čtenář musí plést i přesto, že jim autor jména neprohazuje, čtyři svérázní vetešníci, kteří se scházívají nad partií taroků, libovolné jejich tříčlenné kombinace nad partií preferansu, každý s každým nad partií piketu a sami pak sedí nad pasiánsem, a neustále kují nějaké pikle, desítky „jednorázových“ prodejců, které organismus blešího trhu odvrhne, nebo naopak pohltí, anonymní masa zákazníků, která vystupuje skoro jako živelná síla (opakované metafory typu „příboj turistů“, „závěje slečinek“, „sesypali se na něj jako hladové kroupy“), vrtkavou přízní rozhodující o osudech prodejců.
Příběhů, které by mohly mít ambice uzurpovat si knihu pro sebe, je víc, asi nejvýraznější oblouk se Vinařickému podařilo sklenout v případě mladého policisty, zapáleného ochránce práv zvířat, který si služby na Kolbence bere proto, aby zabránil zakázanému prodeji štěňat, koťat atd., sám se tam ale zamiluje do podivuhodného mladíka, jak se později ukáže, prostituta, který si kolbenkovský rajón vybojoval odhodláním a ostrými lokty (nejen lokty). Scéna, v níž autor konečně přivede ne úplně bystrého policistu, který mezitím stihne v zamilovanosti párkrát nad lecčím hodně nekalým zamhouřit oko, k poznání, že si vlastně (jak to komentuje jeden z těch čtyř vetešníků, shodou okolností specializovaný na hutní sklo a středoškoláky) „koupil štěně“, patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední léta četl.
Druhou takovou linií je asi příběh majitele, kterého jsem už výše zmínil – zvonění mincí, na něž si vypěstoval silnou závislost, mu zní v uších už neustále, a dožene ho k neúspěšnému pokusu o sebevraždu; v nemocnici při vyšetření mu pak najdou zhoubný nádor, který útlakem sluchového nervu vyvolával ono zvonění. K bití manželky mu ale lékaři odmítnou poskytnout alibi; dalšího pokusu o sebevraždu už není schopen a dožívá v LDN, zatímco jeho tři synové začínají tvrdě soupeřit o moc nad rodinným podnikem.
Všechny postavy spolu pochopitelně tak či onak přicházejí do styku a jejich příběhy se prolínají a ovlivňují, vybral jsem opravdu jenom to, co šlo snadno vypreparovat. A musím říct, že zvládnout hned v prvním větším textu (pokud se nejedná o pseudonym!) takovou masu postav vyžaduje opravdové spisovatelské nadání. (Pokud se někdy Vinařický pustí do psaní scénářů, máme se na co těšit.)
A to si autor situaci dále komplikuje, protože paralelně k panoptiku postav rozvíjí a popisuje osudy jednotlivých věcí, často zcela banálních (ešus, perořízek, hodinářský pilník), i kurióznějších (slonovinová pikola, váza z uranového skla, půltunová kovadlina (ve skoro sisyfovském obrazu!)), formou citlivě rozmístěných flashbacků. Tady asi zapůsobí nejvíc příběh více než stoleté slonovinové pikoly, doslova od klu až po smeťák, s mezipřistáním v mnoha rukou, vitrínách a muzeích…
Za obzvlášť vydařenou považuji ovšem čtveřici vetešníků, kteří působí křehce a velmi staře, zároveň ale zjevně drží prst na tepu doby a nehodlají se pustit, dokud budou mít nějaký tep vlastní; představují, obklopeni vší tou veteší, jakousi podivnou spojnici, komentář k všem těm hromadám zbytečností a odhozenin, a když se pokusíme tuhle metaforu spolu s autorem dovést do konce, uvědomíme si, jak nahořklá je to vlastně kniha – někdo by možná řekl dokonce misantropická (a to jsem se ani nerozepisoval o vetešnických piklích, nad kterými občas tuhne v žilách krev!), pokud si vybereme opravdu jenom tu nejpřímočařejší metaforu veteš = lidská veteš – ale to je podle mne příliš omezené čtení, protože hlavní myšlenkou a tématem je kompletní „vztahové pole“ věcí a lidí, včetně věcí-lidí a lidí-věcí. Úplný rozbor metafor a obrazů by byl asi tlustší než samotná kniha…
Symbolická úloha čtyř vetešníků v knize postupně sílí a je jim svěřen poslední, klíčový obraz, zároveň asi i její nejsurreálnějších výjev: všichni čtyři stojí u hostujícího antikváře-prodejce starých hudebních nástrojů a zkouší rozvrzané akodeony. Po chvíli improvizování jeden z nich spustí Flašinetáře, závěrečnou píseň Zimní cesty, ostatní se beze slov přidají a hrají, zatímco kolem vartuje onen mladý policista. Autor nemohl tušit, že před pár dny zemře jeden z nejslavnějších schubertovských interpretů Friedrich Fischer-Dieskau, ale trefil se mrazivě, stejně jako se trefil Schubert a Müller. Po záverečném crescendu už nelze pokračovat, je jím řečeno vše:

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s