Joan Archbuttleová – Passacaglia trium

morbidní triumvirát znepokojivé prosaičky
Zdá se, že čeští nakladatelé definitivně objevili vycházející hvězdu Joan Archbuttleové, neboť po nedávno vydaném románu Ampersandi vychází (opět v překladu Viktorie Janíčkové) její další dílo: ambiciózní román Passacaglia trium .
Autorka znovu dokazuje experimentátorskou náturu, a na rozdíl od Ampersandů v ní tentokráte vymáchá nebohému čtenáři čumák hned zkraje – kniha totiž začíná cca sedmdesáti motty, každému je přitom vyhrazena vlastní stránka, a některá motta zjevně pouze uvozují další motta (podrobnější motivický průzkum by možná odhalil jejich různá důmyslná zřetězení, která se ovšem nutně časem rozpustí v jakési prapolévce, kde všechno souvisí se vším (srv. se samotnou strukturou Ampersandů, takže s tím Archbuttleová zjevně počítá)). Citáty jsou převzaté z desítek zdrojů – naučné slovníky, příbalové letáky léčiv, učebnice kontrapunktu (z poloprofesního zájmu uvádím: hesla passacaglia, kánon, fughetta a pomlka), životopisy svatých, homoerotická poesie, a mnohé další… ke konci se ale autorka vrací přímo k jádru pudla a cituje definici živého systému převzatou z přehledu středoškolské biologie.
Další text je pak tvořen podivným propleteným trojpříběhem, jakousi naznačenou a tušenou ságou, která je ale natolik fragmentární a kusá, že (čistě příběhový) obraz celku vlastně nelze sestavit. Vypravěčem ovšem nejsou ani postavy, ani vševědoucí autor – v textu si navzájem předávají slovo, nebo si je navzájemn násilím trhají od úst, a nebo nejčastěji prostě mluví jeden přes druhého, tři „principy“, abstraktní, a přitom velmi hmatatelné: Přirozená smrt, Vražda a Sebevražda. Autorce se daří (různými zcizujícími triky) nepřekročit tu nejasnou hranici, v níž personifikace přeroste „únosnou“ mez a narodí se Smrť, Anton Chigurh nebo bergmannovský šachista, zároveň je „vypravěčské“ hledisko v každé pasáži natolik přítomné, že není problém rozpoznat, „kdo“ vypráví (resp. kdo hraje prim, protože ambivalence je nevyhnutelná – a ostatně záměrná!), a to i v pasážích, kde se různí „vypravěči“ prolínají… nezřídka pozorný čtenář odhalí o několik desítek stran dále pomrkávající parafráze… vložím malou ukázku, aby bylo jasné, co mám na mysli:

„…když s pravým okem přiloženým k hrdlu flašky od laciného chlastu pozoroval jejím vybouleným dnem uschlý fíkus v koutě a léta nečištěnou křeččí klec. Možná tam ještě někde byl, ten křeček, seschlý jako granule, nebo možná šťavnatě zplesnivělý; těžko říct – nebyl by první ani poslední, úděl křečků je už takový. V běhacím kolečku. V kleci. V klecovém lůžku. Kolečko jako knoflík od poklopce nebo jako pilulka, nebo Měsíc, slizkým palčivým svitem vysoušející rohovky sťatců [sic!*)], když v deliriu zapomněli zatáhnout závěsy. Nebo dno nábojnice, s usměvavou panenskou zápalkou…“
(str. 326)

srv. s

„… přiložil oko k puškohledu, kmitl přes závěj uschlé trávy a našel cíl, jako Slunce, které skrze čočku sleduje rozmarný bezcílný běh mravence po rozehřátém asfaltu, než mu konečně věnuje zpytující pohled; osud mravenců už je takový. V temnotě mraveniště vystavěného bez vynaložení špetky intelektu, v důmyslném vězení, které je samo sobě vesmírem a zná jen noc, protože i světlo křivého úsměvu Měsíce v jeho útrobách by bylo znamením nedbalosti, rozvratu, zániku, žluvy.“ [sic**)]
(str. 390)

Co oceňuji obzvlášť, autorka se zcela vyhla i nabízející se hyperlaciné analogii s křesťanskou trojjediností – v textu není jediná taková narážka, jediný odkaz – za to upřimný dík.
Tušený příběh se potácí mezi zpackanými vraždami, nepovedenými sebevraždami a trapnými skony na jedné straně, a mordýřskými majstrštyky, sebevraždami par excellence a klidnými zesnutími v spánku na straně druhé. A končí naprostým triumfem! – skupinovým sebevražedným atentátem na hospic plný starců a stařenek nad hrobem, aktem, který v sobě „přirozeně“ (uvozovky snad i dvojité!) spojuje všechny tři principy.
Člověk by Archbuttleovou skoro podezíral, že ve volném čase píše scénáře skečů Itchyho a Scratchyho, protože má opravdový dar pro sériovou makabrózní morbiditu, který ostatně prokázala už v Ampersandech; svým způsobem to trochu začne i nudit, a je to jedna z mála věcí, kterou je poněkud poplatná době. Závěr knihy ovšem náznak rozpaků nad metodou úplně smaže – text totiž končí opět (v úvodu citovanou jako poslední motto) definicí živých systémů z přehledu středoškolské biologie, tentokráte ovšem ne ve formě přiznaného citátu, nýbrž diegeticky, a čtenáři dojde (pokud mu to nedošlo už během četby), proč zrovna tenhle citát-necitát je klíčový: Archbuttleová v geniální zktratce šestisetstránkového románu ukazuje, že Vražda, Sebevražda i Přirozená smrt jsou živé principy nadané vlastní vůlí, neomezenou pohyblivostí a neukojitelným rozmnožovacím pudem – Vražda se páří se Sebevraždou, Vražda plodí Vraždu, Sebevražda Sebevraždu… a Přirozená smrt se množí – početím.

*) tady by mě upřímně zajímal originál, Janíčkové každopádně patří za tenhle novotvar nadšený potlesk!
**) ano, má být pochopitelně žluna, ty totiž často, na rozdíl od žluv, plení mraveniště… překlad je jinak velmi dobrý, o dost lepší než typografickou terminologií přetížených Ampersandů, takže tuhle a pár dalších drobností překladatelce rád odpustím (ostatně za ni může být stejně dobře zodpovědný redaktor…), i vzhledem k *) :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 responses to “Joan Archbuttleová – Passacaglia trium

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s