Trocha šafránu ze starořeckého panteónu

aneb Co a proč v Petiškovi nenajdete
Staré řecké báje a pověsti patří ke zlatému fondu české dětské literatury, četl je každý, a kdo říká, že ne, čte je dodnes, abychom parafrázovali klasika. Že se k tvorbě pro malého čtenáře Petiška uchýlit de facto musel, protože se stal politicky nepohodlným, to už se ví méně. A o příbězích, které nebyly v prvním vydání (1958) a měly být zařazeny do druhého, rozšířeného, (1964), ale nepřežily blízké setkání s cenzorem, se nemluví vůbec. Přitom jsou to zajímavá převyprávění velmi odlehlých koutů antické mytologie, tak odlehlých, že se nad nimi skoro vznáší stín apokryfna. Sám Petiška o zdrojích, se kterými pracoval, ostatně nikdy veřejně nemluvil…
Pěknou ilustrací je obecně dosti neznámý příběh o dceři bohyně jara Thalló, Sklerenché, kterou (jak jinak) svedl Zeus, tentokráte v podobě ošatky zralých hrušek. Sklerenché Diovi porodila syna, ale v pominutí smyslů způsobeném poporodní psychózou novorozeně hodila do kotle s vroucí vodou. Když přišla k sobě, zděsila se hrozného skutku a mrtvé dítě ukryla do amfory se sladkým vínem, pevně ji uzavřela a schovala do sklepa. Vývar vylila v sadu, a na tom místě vyrostla hrušeň. Ptáci, kteří sedali v jejích větvích, vyslechli tragické vyprávění a donesli zprávu vládci bohů. Když Zeus zjistil, co se stalo, v záchvatu zuřivosti Sklerenché přes Thallin nářek a prosby usmrtil, rozdrtil jí všechny kosti na tisíce drobných úlomků a ty rozptýlil po všech hrušních, aby jejich sladké plody vždycky obsahovaly hořkou křupavou připomínku strašného osudu, který potkal jeho syna.*)
Příběh je to dosti temný a pro dětského čtenáře možná ne úplně vhodný (i když v kontextu ukrutností popisovaných v jiných bájích a nebo třeba i v pohádkách bratří Grimmů je to vlastně celkem standard), ale pravý důvod cenzorního zásahu je údajně mnohem prostší – povídá se, že bratr vrchního cenzora Státního nakladatelství dětské knihy působil v té době jako náměstek ředitele Ovoce a zelenina n. p., která právě v roce ’64 zahájila osvětově-propagační akci Praví svazáci – dvě hrušky po práci, a snažila se uvést na trh (mimochodem vynikající) hrušková povidla, takže o jakoukoli negativní reklamu nestála (což si přímo říká o malou národohospodářskou vsuvku o (ne)chápání významu reklamy v socialistickém hospodářství, ale o tom asi až někdy jindy).
Určitě by stálo za to uspořádat kritické vydání nikdy nepublikovaných příběhů původně určených pro druhé vydání, ale pokud je mi známo, dědicové tuto část pozůstalosti dosti přísně střeží, takže v současné době k nim není přístup. Příběh Sklerenché (spolu se dvěma dalšími, ne tak zajímavými) se nějakou náhodou dostal do jakési nedatované samizdatové tiskoviny, kterou v pozůstalosti po strýci objevil a mi laskavě zapůjčil milý M.O..

*) od jména Sklerenché je odvozen jak název pletiva sklerenchym, tak označení drobných tvrdých útvarů – sklereid – v dužině ovoce, které jsou jím tvořeny.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s