Paul Johnson – Syfilitici

důstojný závěr nelichotivé trilogie
Knihami poněkud kontroverzního novináře Paula Johnsona, českému čtenáři dobře známého díky půldruhé desítce překladů, Dějinami 20. století počínaje a Zrozením moderní doby konče, přes Dějiny židovského národa, Dějiny křesťanství, Dějiny umění a další rozsáhlé svazky, se jako červená nit táhne zájem o výjimečné osobnosti a jejich roli v dějinách, často dějinách kulturních. Česky (Academia, překlad Karel Barvič) nyní konečně vychází poslední kniha volné trilogie – Syfilitici – která přirozeně navazuje a zároveň graduje jí předcházející části Intelektuálové a Nepřátelé společnosti.*)
Podobně jako Intelektuálové, podávající dost nelichotivý obraz o osobnostech, ke kterým si moderní civilizace zvykla vzhlížet, směšujíc mylně myšlenkovou či uměleckou brilanci s charakterem (řečeno johnsonovskou zkratkou: Rousseau – svině, Ibsen – svině, Sartre – svině atd.), rozebírají a odstřelují Syfilitici jednu modlu za druhou, nemilosrdně odhalují intimní stránky rozháraného pohlavního života velikánů, s klinickou metodičností popisují (často dobře rekonstruovatelné podle deníkových zápisků, policejních spisů a lékařských záznamů) okolnosti nakažení (přitom zarazí vpravdě rosenbergovské počty partnerů a partnerek, které činí z některých kapitol téměř epidemiologickou studii!), hodnotí vliv na jejich působení a tvorbu a odhalují s nelichotivou přesností nejenom houbovitost kostní tkáně šílící pod náporem choroby, nýbrž i celkovou houbovitost odkazu ‚Velkých syfilitiků‘, jak jim Johnson posměšně říká.
Pomalý rozvoj nemoci, která nakaženého zvolna připravuje o tělesné i duševní zdraví plejádou odpudivých příznaků (dobře známý tzv. tvrdý vřed, vyrážky, léze a nekrotická ložiska, později paralýza, poruchy řeči, slepota, demence, změny kostní tkáně atd.), je přitom typicky johnsonovským zástupným symbolem – autor známý svým bytnícím konzervativismem (převážně levicová akademická obec mu jeho ‚obrácení‘ nemůže zapomenout a štítivě se od něj odtahuje) si prostě a jednoduše vyřizuje účty s pomalým rozkladem civilizace, odhaluje zející díry ve tkáni společnosti vzniklé na místech stižených amorálními gummaty – ztráta víry a hodnot, úpadek vědění, dekadence, postmoderna, rap – obecně celý komplex příčin a následků, který je intuitivně jasný každému obyčejnému člověku. Teprve když čtenář prohlédne metaforickou povahu knihy, dojde mu, že je vlastně geniální syntézou obou předchozích částí trilogie – zatímco ta první se zabývá jednotlivci a ta druhá společností, Syfilitici oba pohledy dokonale spojují. Pozorná četba potom zvýrazní i jiné johnsonovské idiosynkrasie a spojnice k ostatním spisům – například samotná volba syfilidy, dobře známé pod názvem morbus gallicus je dalším kamínkem do mozaiky, z níž vyplývá, že autor za primární zdroj zla ve světových dějinách považuje Francouze – vzpomeňme na úvodní kapitoly jeho Dějin 20. století, ve kterých je jako hlavní příčina II. sv. války s nelítostnou nevyhnutelností demaskována Versailleská smlouva a olbřímí reparace, které si v ní vůči Německu vynutila právě Francie… v Intelektuálech je ne náhodou hned jako první denunciován Jean Jacques Rousseau.
Volba syfilidy (jako alternativa se přirozeně nabízí například mnohem méně skandální tuberkulóza) je ovšem z Johnsonovy strany také navýsost pragmatická – umožnila mu konečně se zcela ponořit do nejbulvárnějšího diskurzu, doslova se hrabat v nepraném spodním (a ložním) prádle dějin a lítě šlehat koženými důtkami na všechny strany. A nutno podotknout, že bylo z čeho vybírat a koho šlehat, neboť klíčových osobností podlehnuvších po dlouhém utrpení této chorobě je víc než dost – a Johnson samozřejmě vypichuje ty nejvlivnější: Baudelaira, Nietzcheho, Schuberta, Albrechta z Valdštejna, Al Capona, Heineho, Hitlera a dokonce i Bedřicha Smetanu (a další). Ovšem s pochybnostmi, které mnohé uvedené případy provázejí, zachází zcela v rámci metaforického konceptu díla a opouští tak hájemství alespoň předstírané historičnosti **): zpravidla pochyby ignoruje, neboť dané osobnosti pro něj prostě a jednoduše jsou a zůstanou – ztělesněním syfilidy.

*) někteří johnsonologové místo druhé jmenované knihy uvádějí studii Strangers věnovanou životu homosexuální menšiny v devatenáctém století, považujíce Grahama Robba za Johnsonův heteronym; zcr o tomhle výkladu velmi pochybuje, viz text dále.

**) nelze ovšem zaměnit za ztrátu pečlivosti, zúžení záběru či absenci smyslu pro detail – o Johnsonově až maniakální důkladnosti svědčí, že jednou z příloh publikace je kompletní sekvence genomu původce syfilidy – bakterie Treponema pallidum – čítající 1,14 milionu bází, která zabírá mnoho desítek stran hustě potištěných titěrným fontem, a tvoří i velmi pěkné pozadí zdařile řešené obálky, s názvem knihy poskládaným ze smyček spirochetové bakterie (jméno autora je psáno normálně)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 responses to “Paul Johnson – Syfilitici

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s