Joan Archbuttleová – Ampersandi

(z četby)
V rámci nepolevující frenetické ataky čtení *) mi přišla pod ruku i poměrně nedávno přeložená kniha Ampersandi britské spisovatelky Joan Archbuttleové (č. Argo 2009, překl. Viktorie Janíčková; orig. The Ampersands, 2003).
Kniha se zpočátku tváří jako klasický příběh vyloučeného samotáře s velkým nadáním – hlavním hrdinou je James Coltrow, učeň středního polygrafického učiliště, kterému okolí neřekne jinak než ‚Ampersand‘; James má potíže v kolektivu a nevychází dobře ani s učiteli, veškerý volný čas tráví v dílnách. Během asi padesátistránkové první kapitoly pozorujeme, jak se v něm hromadí pára, a na samém konci kapitoly dojde i k příslovečnému bouchnutí sazí: James si v praktiku z knižní vazby přede všemi s ledovým klidem demostrativně amputuje (řezačkou) malíček na levé ruce. Tím se stane hrdinou pro dva další podobně ostrakizované studenty, kteří zanedlouho udělají totéž a s Jamesem utvoří bratrstvo zvané ‚Slitek‘, pod krycími jmény ‚Ampersand‘, ‚Oktothorp‘ a ‚Obelisk‘.
Silný moment první části knihy (i když pro náročnějšího čtenáře možná zbytečně polopatický) je pak troskotající pokus prváka Timmyho přidat se ke ‚Slitku‘ – nejenže se mu nepodaří amputace (v mrazivě popsané scéně se před třídou jenom strašlivě ztrapní, když se mu stroj nejprve nepodaří zapnout, a poté, co mu soukolí těsně před ufiknutím prstu zachytí košili a zadře se, ani vypnout), ‚Slitek‘ ho navíc totálně ignoruje… Timmy na konci prvního oddílu školu opouští a dál se o něm nemluví – což je zakončení dějové linie, které (viděno zpětně) předznamenává celý další způsob vyprávění. Podstatným se stává to, o čem se vůbec nemluví: následuje totiž nesourodá směs textů naházených vedle sebe bez ladu a skladu, skoro jako by kniha vznikla zhuštěním epizod nějakého schizofrenního seriálu (úvod tak vlastně připomíná pilotní díl – k nějakému jinému seriálu). Děj každé další kapitoly totiž vyprávějí zcela nové postavy, které v předchozím ani v následujícím ději vůbec nevystupují: v jedné kapitole tak očima detektiva kriminální policie sledujeme vyšetřování série vražd (podřezáním) několika lokálních podnikatelů, kde jedinou spojnicí jsou jejich vývěsní štíty zhotovené místní tiskařskou firmou s nevalnou pověstí (detektiv je ovšem na poslední chvíli sveden ze správné stopy a z případu vyrobí docela obyčejnou hospodářskou kriminálku, vrahem je účetní), v dalším zase téměř romantický příběh mladé ženy, která dostává od neznámého ctitele lístky se znakem „&“, pokaždé v jiném fontu a řezu – dívka se snaží vzkaz rozluštit, odhalit ve vzkazech systém a ctitele najít, ale selhává… v ještě dalším zase sklouzneme do nefalšovaného hororu přerývaně vyprávěného hospitalizovaným majitelem výkupny druhotných surovin, který šéfoval černému trhu s písmovinou a skončil po brutálním přepadení, únosu a mučení s každičkou ploškou kůže pokrytou vypálenými alfanumerickými i nonalfanumerickými cejchy, takže se z něj stala úpějcí encyklopedie typů písma, nebo, jak vtipně poznamenává jedna ze sester popáleninového oddělení – „chodícím neprolomitelným heslem ke schránce, o které ani nechcete vědět, co je uvnitř“… (scéna mučení je popsána do poslední čárky, a je jen pro silné povahy – zfilmovanou bych ji opravdu vidět nechtěl).
Takových příběhů je v knize celkem dvanáct, a autorka si více méně rafinovaně dává pozor, aby s „pilotem“ jakoby nijak nesouvisely (do prostor Učiliště už se ani na okamžik nevrátíme!), ale z kontextu je prostě příliš zřejmé, odkud vítr fouká, takže se kniha čte v meta-rovině jako komentář k problému, jak moc přítomnost různých příběhů v jediné knize omezuje jejich nezávislé čtení (bystrý čtenář hbitě zamění ‚v jedné knize‘ za ‚v jedné hlavě‘, a radikální za ‚v jednom vesmíru‘)…
Archbuttleové ovšem nelze upřít značnou dávku morbidní vynalézavosti a některé pasáže jsou pronikavě vtipné (viz výše zmíněná sestřiččina epikrise cejchovaného šrotišťáře). Můžu jenom litovat, že mi jistě mnoho vtipů uniklo – kniha je doslova zamořená odborným typografickým názvoslovím, a ne vždy dobře převedeným do češtiny (jinak je překlad obstojný), takže i ty zřejmější autorčiny hříčky – ve výše uvedeném detektivním příběhu je to například pojem kerning, č. podřezávání, kde překladatelka zachovala anglický termín a tím zamlžila zjevnou souvislost důvodu a provedení vražd – jsou často dobře schované… (další takový překladatelský lapsus, dosti trapný, je původně Catonův citát ve dvanácté kapitole, který Archbuttleová připisuje Cicerovi a uvádí jako „Lorem ipsum censeo, Carthaginem esse delendam“ – překladatelka v poznámce překladatele nejenže opravuje autora, čímž zabíjí vtip, ale navíc automaticky a nesmyslně překládá jako „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“)
Celé tohle důmyslně rozbité vyprávění ovšem bledne před zcela šokantním závěrem Ampersandů, který skoro jako by se je snažil zredukovat na jeden velký typografický insiderský vtip – kniha totiž končí naprosto nečekaně vprostřed věty třemi samostatnými tečkami (!) a navíc sirotkem, následuje několik nerozřezaných (ovšem pečlivě číslovaných!) vakátů… nejprve jsem se domníval, že jde o vadný výtisk, ale v knihkupectví mi potvrdili, že to tak má být, dokonce měli originální anglické vydání (z demonstrativních důvodů – nebyl jsem pochopitelně jediný, kdo chtěl knihu vyměnit!) končící zcela stejně.
Pro milovníky absurdního humoru a hrátek s literaturou možno doporučit, konzervativní čtenáři by se ovšem asi moc nebavili, leč na otázku, zda tenhle druh čtenářů někoho vůbec zajímá, lze zlomyslně odpovědět – Joan Archbuttleovou rozhodně ne.´

*) just for the record: mánie začala celkem nevinnou, i když ohnivou, debatou o (a obhajobou) Silmarillionu, jež bezprostředně způsobila jedinou vánočně-novoroční křeč, v níž jsem po letech opět zhltnul valnou část mistrova beletristického díla – po řadě Silmarillion, Nedokončené příběhy, Hobit, Pán prstenů a návdavkem životopis a část Pohádek, behěm cca týdne -, pokračovala během dnes již legendárního prostonaného víkendu ‚čtyři dny – sedm knih‘, a oheň zatím k mé velké spokojenosti, i díky mimořádně kompetentním přihazovačům polínek a briket!, nevyhasl a úspěšně tak konejšivými plameny slov oddaluje nevyhnutelný pád v šílenství

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 responses to “Joan Archbuttleová – Ampersandi

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s