Sklo, štěbetání, smích a tma

Barva nás baví!
Hudba plodného Itala jménem Salvatore Sciarrino je plná dýchání, štěbetání, škvrkání i ostřejších podivností, a téměř bez výjimky křehce krásná… Upřímně řečeno nevím, co bych vybral, protože i vzhledem k jeho (nad)produkci nemám dost naposloucháno… snad neurazí Variazioni pro violoncello a orchestr (1974), nadšenci si vyhledají třeba jeho houslová capriccia (Six violin caprices; pomrkávající po Paganinim, a odehrávající se téměř výhradně ve flažoletech)


Do mnohem hybnějšího univarza nás zavede Peter Ablinger ve skladbě Der Regen, das Glas, das Lachen (1992) – mnoho různých dějů skloubených do hustého pletiva úžasné barevnosti… pro mě neodolatená skladba:


Další v pořadí budiž Hudba pro renesanční nástroje (1965-6) od Mauricia Kagela – skladba zvukově nesmírně pestrá, se silnou konceptuální složkou, protože člověk má pořád tendenci v té změti zvuků stopovat cinky, šalmaje a krumhorny, a bavit se přitom pojmem ‚autentická interpretace’… (mnoho zobcových fléten, znalci vzpomenou na Kazimierze Serockiho!)

No a nakonec jednu větší záležitost od stále slavnějšího (zaslouženě) rakouského skladatele G. F. Haase – skladba In vain (2000)… Haasovy partitury často vyžadují rozestavení hudebníků v prostoru a součástí jejich poslechu, jako v tomto případě, je i manipulace se světlem – část má totiž být hraná potmě (takže se hráči musí nezanedbatelné úseky naučit zpaměti…) – o tohle nutně nahrávkou přijdeme – ale zvuk je i tak úžasný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s