Kapitola XVIII

Autor líčí návštěvu Národního technického musea a co jí bezprostředně předcházelo. Zvláště popisuje exposici per Parker.
… vzápětí zalitoval jsem své smělosti v bezcílné procházce, neboť stanul jsem na samém okraji bezedně strmícího srázu, a jen sama prozřetelnost učinila mi včas vyhledati útočiště v bezpečné náruči zábradlí tam snad samým andělem strážným mi přichystaného! Pln děsu kvapem jsem od oné hrany pekla ustoupil a se pokorně, sleduje řetěz vlastních šlépějí v prachu se jevících, před vstup do budovy navrátil. Tam čekala mne ovšem stále jen nepřívětivá maska strohého slohu, jen tu a tam ústa svá pootevírající pro jakéhos fámula, by její útroby smrdutmi výpary tabáku neznesvětil. Bloumal jsem mimo účel výš a níž po sterých stupních mohutného portálu, nemoha se dočkati – a zimou se třesa, jež načisto mne obrazila působkem zlomyslného povětří nedbajícího slunnosti jitra. Však konečně! portýr s mnoha zlatými střapci a čapkou hluboko v čele, snad aby vůkolní svět nerozptyloval jej svou profánní marností, zachrastil mohutně svazkem klíčů a rozevřel doširoka veřeje kvílející co sto hladových krkavců.
Pln bázně a posvátné úcty zdolal jsem poslední stupně a s úklonou, smekaje zároveň klobouk, prošel jsem zdobenými zárubněmi – a jako bych do Hádu vstoupil! Morový zavanul puch a již první obraz, jejž mi zrak dopřál, znepokojil mne velmi, neboť jakás změť ztýraného kovu tam na podstavci spočívala, zbavena účelu i boží lásky. Velikým obloukem jsem ji obešel, aby snad neobživla a se po mně spárem neohnala! Však ani jsem netušil, jaký horror mne čeká, jinak bych volání snad i samého města oslyšel! – prošed rozlehlou halou, v uctivé vzdálenosti míjeje podivné útvary, jichž zástupce jsem již stručně vylíčil, znenadání nahlédl jsem v gargantuovský sál naplněný vším utrpením žesti, plátna i dřeva, jaké si jenom lze představiti! Přikovány k podlaze a zbaveny účelu defilovaly přede mnou kašírované trosky vytržené spárům minulosti, nesvéprávné anachronismy ne nepodobné bájným zombee okcidentálních pronárodů, však ještě i k setrvalosti a nehnutí odsouzené mocným kouzlem, které vdechuje život i smrt, any proň jedno jsou. Chtěl jsem utéci, prchnouti od té hrůzy, ale na poslední chvíli zachytiv se stěny usebral jsem se, doširoka oči otevřel a jimi se scenerii obhlížeti přiměl, abych přivykl a otupěl jako když je učenci ve světle špatně vedené obloukové lampy oči napřed přivírati. A vskutku, zjitřená mysl v chvíli se uklidnila, a já byl schopen mezi těmi ominosními kadávery volně procházeti a je studovati, ztýrané hřídele a churavé oje nahlížeti a jich litovati. Vystoupil jsem i na závratné ochozy coby škrtič svou oběť sál ovíjející, a shora kouzlo zmizelo, snad milosrdná perspektiva učinila z monstrosity přijatelnost. Jen zavěšenci, jež by ani fantasie kreslíře pravěkých okřídlených bestií nezplodila, děsili mne stále, věnoval jsem proto, od nich bezpečně odvrácen, pozornost pravému opaku nadměrných stvůrností – totiž ve vitrinách jako ve formalinu naloženým diminucím, jež ve své gracilní směšnosti budily tu soucit, tu pohrdání, a nebo i, v týchže prosklených vězeních, troskám a dílům předváděným, jako by u hokynáře paži a ledví vystavovali!
Toto divadlo mne ale, skorem stejnou rychlostí, jakou jsem se byl při vstupu do sálu ovládl, ponenáhlu znudilo a otrávilo. Opustil jsem proto tuto neblahou hrobku a vydal se sály a schodišti nazdařbůh.
Nebudu laskavého čtenáře dále děsiti ani unavovati podrobným líčením i směšností i hrůz, jež mne střídavě záchvatem veselí klátily a srdce mi děsem mrazily, neboť onen hrad je zlých kouzel a čar pln od sklepení po krov, a humoru zde lze nabýti jen z obrany před šílenstvím, však zmínil bych přeci jednu komnatu, jíž obsah mne upřimně roztrpčil: v malých vitrínách coby vzácný tropický hmyz oslnivých barev tu přehršel per ukazovali, tu zdobených, že páv by studem zašel, tu na oko skromných, že koroptev by o se začla pochybovati, per plnicích i jiných, jichž důmysl překonává mou představivost, any se bez tuše, ba inkoustu obejdou, a obezřetnost snad by pravila, že ani ruka pisatele je vésti nemusí, že sledují své zhoubné linky samy o vlastní vůli a na úkor kohokoli, kdo jim v úradky vstoupí. Leč ta marnivost! Ten samoúčel! Ta hrůza, když v poslední vitríně pera slavných byla ukázána – na nichž, dle jmen soudě, buď krev a nebo nesnesitelná hloupost napsaného coby smrtelný hřích ulpěla tak, že sebeleptavější vitriol nebyl by již s to je jí zbaviti! Oněmělý hnusem procházel jsem touto sbírkou ohavnosti, až nakonec podlehnuv nausei obsah útrob za jednou z vitrín jedním rázem zvrátil. Pak již jediná myšlenka mne zachvátila: pryč! uprchnouti z toho neblahého domu! A jako i na srázu andělé byli mi nakloněni, prosmýkl jsem se předivem přísného zraku drábů, kteří jistě v kasematech řemeslo brali, a dvéřmi skorem vyskočil, které za mnou s rachotem zapadly, jako by tušily strašlivé rouhání, jejž jsem se na tomto chrámu – nepřirozeného jistě! – vzdoru věčnosti, dopustil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem zažil. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 responses to “Kapitola XVIII

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s