Jindřich Oběrka (1908-1942)

k zapomenutému výročí
Už dlouho jsem nepsal o žádném skladateli, vzhledem k výročí výše uvedeného (dosti obskurního a naprosto zapomenutého) tvůrce aspoň pár slov z poznámek, které jsem nasbíral po různých slovnících a souborech novinových výstřižků (časem doplním signatury těch dvou gramodesek, které mají v Městské knihovně, viz níže – bohužel, katalog desek zatím nikomu nestál za digitalizaci, jako by konec slávy média měl znamenat i konec slávy na něm zaznamenaného obsahu). Internet mlčí, což se u různých dálnovýchodních obskurních komponistů stává bohužel poměrně běžně – naposledy jsem marně hledal jakoukoli zmínku o několika ruských skladatelích z počátku století…

Oběrka se narodil v Postřelmově, šestičlenná rodina (matka Květa, roz. Váchová, kuchařka, otec Václav, úředník, bratři Antonín a Josef, sestra Marie) se po I. sv. válce stěhuje do Olomouce; Jindřich jeví nadání pro zpěv a hru na klavír a housle, díky přímluvě svatomořického faráře je poslán na brněnskou konzervatoř, kde studuje kromě klavíru ještě i skladbu u Jana Kunce a Viléma Petrželky. Pro neshody s vedením školy studium ale nedokončí (jednak kvůli kázeňským problémům, jednak neobhájí závěrečnou práci – Koncert pro přeladěný klavír a dechový soubor op. 11 (1928)) a po hádce s rodiči odchází do Prahy, pracuje jako korepetitor a příležitostný hudebník, studuje soukromě skladbu u Aloise Háby, kde se seznámí i s Miloslavem Kabeláčem a Jaroslavem Ježkem (s oběma se ale ve zlém rozejde, na Ježka žárlí a vyčítá mu „pobláznění tou trapnou niggerskou muzikou“, Kabeláčovi zase „nesnesitelnou patetičnost, jako když máslo stlouká v katedrále“, ač ho současně obdivuje kvůli účinnosti minimalistického výrazu). Na Hábu časem zanevře také kvůli jeho neochotě opustit temperované ladění, Hába se k němu později vůbec nehlásí.
Pro vznětlivou povahu a stále radikálnější názory (zejména v krátkém období pokusů o syntézu Hábovy mikrotonality a tehdy velmi živé druhé vídeňské školy v podobě práce se čtyřadvacetitónovou řadou, pro kterou neúspěšně razí název tetrakosafonie (jenom pár opusových čísel, vesměs ztracených)) se rychle stává personou non grata nejen pro tradicionalisty, které vulgárně napadá v levicovém tisku, ale i pro avantgardu, kterou vulgárně napadá v pravicovém tisku; hlásí se k futurismu, dokonce předjímá performanční konceptualismus, když ozbrojen revolverem a ladicím klíčem vtrhne spolu s maskovaným obracečem stran na klavírní recitál Umělecké besedy, rozladí klavír a přinutí vyděšené obecenstvo vyslechnout dvě ze tří Studií pro rozladěný klavír, op. 32 (1933) – je zatčen a poté krátce internován v ústavu pro choromyslné, kde se seznámí s Freudovou a Jungovou metodou a vypracuje teorii zlomkotónových archetypů coby krok mimo klasické ladění a harmonii.
Existenční tíseň ho nutí živit se v dělnických profesích, přijímá i (zřídka přicházející) objednávky na různé spotřební skladby, zejména vojenské pochody, do kterých ovšem propašovává mikrotonální alterace důmyslným matením hráčů na žestě – nutí je hrát v odlehlých tóninách a obskurních transpozicích a používá sledy tónů jen obtížně hratelné standardními prstoklady. Po rvačce s tubistou pochodové kapely je opět krátce internován, po propuštění a dalších těžkostech nakonec na vlast i hudbu zcela zanevře a žádá o německé občanství (pod jménem Heinrich Oberck), odchází do Říše a vstupuje do Wehrmachtu. Účastní se anexe Polska, vypracuje se (i díky bezchybné němčině a obstojné polštině) na poddůstojníka s vazbami na vojenskou rozvědku. Později bojuje na východní frontě, při obléhání Leningradu 5. března 1942 proniká do města se speciálním úkolem narušit premiéru Šostakovičovy Leningradské symfonie, pekelný stroj ovšem selže; z města se mu podaří nepozorovaně uprchnout, ale je omylem zastřelen vlastní hlídkou při návratu do německého ležení.

Dílo: kromě už zmíněného Koncertu pro přeladěný klavír a dechový soubor (op. 11, 1928) se zachovalo jenom několik málo skladeb, mezi nimi třívětá Sinfonietta discordata pro smyčce (op. 20, 1931), dvě Sonáty pro nekompletní klarinet a přeladěný klavír (op. 27, 1933), a písňový cyklus Vstaň! na lyrickou poezii Radoly Gajdy pro baryton a tři přeladěné autoharfy (op. 31, 1934). Skladby z poústavního období se nedochovaly, prameny mluví pouze o kantátě Ach Freude, schön und jung! pro smíšený sbor a capella a suitě Die Archetüpen pro sólovou violu (u obou datace i opusové číslo neznámé).
Celkově je pro Oběrkovu-Oberckovu hudbu charakteristická rezignace na homofonní i polyfonní vedení hlasů, a zejména užívání ostrých mikrointervalových souzvuků, kterých dociloval většinou pomocí poměrně volně popsané skordatury, takže jejich přesná rekonstrukce není možná, situaci komplikuje i vlastní (nepříliš konzistentní) systém několika desítek mikrointervalových posuvek, dva pokusy o reformu pětilinkové osnovy a patologicky rozháraný rukopis. V Městské knihovně je na deskách historická nahrávka druhé a třetí věty Sinfonietty, a první věta druhé sonáty op. 27 – jako experiment obstojí, ale většinou se zdá, jako by Oběrka-Oberck pochytil od svých učitelů a vzorů hlavně jejich slabé stránky, zejména od Háby potácivou atematičnost a od Weberna nezájem o delší souvislé plochy.
K poslechu asi spíš pro opravdové fajnšmekry, ale za připomenutí stojí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 responses to “Jindřich Oběrka (1908-1942)

  1. Těším se, že si od něj něco zahrajeme. Škoda, že nikdo z nás nepracuje v knihovně, jistě by bylo možné někde najít jeho (netřeba zdůrazňovat – původní) partitury.Postřelmov bylo oblíbené místo ve vzpomínkách mého prastrýce.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s