Mezi klávesami klavíru nejsou lvi (II)

Tu oktávu bych prosil nasekat na drobno.
Nechceme-li rovnou zbořit dosti pracně vybudovanou stavbu dvanáctitónového rovnoměrně temperovaného ladění, můžeme jít na věc trochu jinak než návratem k ladění čistému – totiž zachovat rovnoměrnou temperaci, ale zvýšit počet dílků, na který tón rozdělíme. Přirozeně se tak dostaneme ke čtvrttónům, osminotónům a šestnáctinotónům*) (zachováme-li dělení mocninami dvou), třetinotónům a pětinotónům, a nakonec také šestinotónům a dvanáctinotónům (sedmino-, devítino-, jedenáctino- a třináctino- až patnáctinotóny samozřejmě přicházejí v úvahu taky, jako i jemnější dělení).
Z teoretického i praktického hlediska jsou poměrně dobře uchopitelné zejména čtvrttóny (tj. 24 kroků v oktávě), kterým se také dostalo asi největší pozornosti, ale všechna výše uvedená dělení byla do určité míry prozkoumána a využita, a existují skladby v těchto systémech, včetně nahrávek.

Trocha historie – největší vlna badatelismu a průkopničení, spojená mj. se jmény Charles Ives, Julián Carrillo, Ivan Wyshnegradsky a Alois Hába, se vzedmula v první polovině 20. století, ale bláhový by byl ten, kdo by považoval čtvrttónový systém za dítě předválečného kvasu – stejně jako mnohá jiná nedvanáctitónová ladění – nedával spát hudebním teoretikům už dávno předtím – posuvky pro „o čtvrttón výš“ a „o tři čtvrtě tónu výš“ například navrhl barokní skladatel Giuseppe Tartini v r. 1756, a první orchestrální skladba používající čtvrttóny je kantáta Prométhée enchaîné Jacquese Fromentala Halévy (1849). (O předlouhé tradici v hudbě různých mimoevropských kultur ani nemluvě.)

Na čem se to hraje? Jednak na nástroje, kde není problém zahrát jakoukoli výšku (smyčce nemají pražce a hmátnou, kam potřebují, podobně snižcový pozoun), jednak dnešní hráči na dechové nástroje mají k dispozici (a zpravidla aktivně ovládají, pokud hrají soudobou vážnou hudbu) tabuky speciálních prstokladů pro nespočet různých tónových výšek, jednak pomocí syntezátorů a počitadel obecně, jednak na speciální akustické nástroje – pro čtvrttónový systém byly zkonstruovány například klavír, harmonium, klarinet, kytara a trubka, pro systémy s jemnějším dělením pak (viz ukázky níže) třeba speciální harfy (vypadají spíš jako absurdně přerostlé citery se stovkami strun) a obzvlášť pěkný trik – „metamorfovaný“ klavír, který jde jinou cestou – zachovává normální klaviaturu, ale spolu se zjemňováním dělení tónu nepřidává mechaniku a struny, ale naopak zmenšuje rozsah (tedy klavír s 96 klávesami pojme čtyři bichromatické (čtvrttónové) oktávy, stejný klavír šestnáctinotónový pouze jednu).

Jak se to zapisuje? Ne úplně snadno – už zápis čtvrttónové hudby je trochu komplikovaný, zejména rozhodne-li se skladatel, že mu nejde jen o výsledný zvuk, ale i o čistotu zápisu z hlediska teorie harmonie – místo dvou posuvek (výše zmíněný Tartiniho „půlkřížek“ a „tříčtvrtkřížek“ – na obrázku níže šestá a osmá posuvka na první osnově zleva) potřebuje ještě „půlbé“ a „tříčtvrtbé“ (čtvrtá a druhá posuvka tamtéž), a všechny tyhle symboly existují v mnoha variacích, podle autora či školy. U zápisu jemnějšího dělení složitost roste, ovšem posuvky pro něj existují (pro otrlé)… a co si budeme povídat, hráči dnes zahrají takové věci, že je pár desítek mikrointervalových posuvek těžko zastaví… Příklady na obrázku:

posuvky.jpg

Nu a teď konečně nějaké ukázky (nejsou seřazené ani chronologicky, ani co do historického významu, ani podle systému… prostě jsou tak nějak seřazené):

Julián Carrillo – Preludio a Colón (1925) pro soprán, flétnu, smyčcový kvartet, kytaru a harfu ve čtvrt-, osmino- a šestnáctinotónovém systému (vč. partitury! – všimněte si opět jiného způsobu zápisu)

Alois Hába – Sonáta pro čtvrttónový klavír (1947), 3. Allegro risoluto – moje oblíbená

Julián Carrillo – Balbuceos (1958) pro šestnáctinotónový klavír a orchestr – druhá část, ve které je poměrně dlouhá kadence sólového klavíru… rychlé běhy v šestnáctinotónech místy zní už skoro jako glissanda

Ivan Wyschnegradsky – 24 Preludes in Quarter-tones – č. 3 (hráno na dva od sebe rozladěné klavíry) – vč. partitury! – jsou krásná, dalo mi hodně práce jedno z nich vybrat

Alois Hába – Suita č. 1 pro čtvrttónový klarinet a čtvrttónový klavír („pravé“ čtvrttónové nástroje)

Charles Ives – Three Quarter-tone pieces (1924), III. Chorale (hráno na dva od sebe rozladěné klavíry)

Julián Carrillo – Cronometrofonía (1973) pro šestnáctinotónovou harfu (jedno z těch monster odkázaných výše)

Bylo by toho mnohem mnohem víc, zejména pokud by nám nešlo jen o skladby čistě v daném systému/ladění – zvídavý čtenář se zajisté sám pustí do objevování, alespoň v rámci souvisejících videí na YouTube. Zároveň odkazy, které jsem doplňoval, jsou jen ilustrativní, a internetový šťoural se po čase dobere až sem a zůstane hledět s otevřenými ústy.

*) jenom pro srovnání – šestnáctinotón v tomto ladění má velikost 12,5 centu, přičemž ve 12edo je velká tercie oproti čisté rozladěná o 14 centů… vyjádřeno v Hz, kolem 500 Hz má půltón 30 Hz, šestnáctinotón 3,75 Hz, zhruba v oblasti spolehlivé rozlišovací schopnosti dobrého hudebního sluchu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 responses to “Mezi klávesami klavíru nejsou lvi (II)

  1. jak clovek, amater jako ja, hraje v kapele, tak casem vzdycky dojde na spory, kdy jeden tvrdi "jen tak to je spravne, jinak to nejde, neladi, disharmonie" a druhemu se to zda pocitove dobre. Pritom jsou vsechna ta pravidla jenom uzus, normalizace usnadnujici rychlou seriovou vyrobu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s