Porcujeme celou notu

triola jako chyba v matrixu, takt jako svěrací kazajka
Kdokoli je podroben tzv. hudební výchově, dozví se dříve či později o existenci celé noty, která majestátně spočívá v notové osnově, nezatížena nožičkami ani praporci. Potud vše vpořádku, ale dál už bývá všechno špatně – nastane totiž porcování oné noty na poloviny, čtvrtiny, osminy, šestnáctiny, dvaatřicetiny, čtyřiašedesátiny a občas dokonce stoosmadvacetiny a související poučky o správné vizáži hlaviček a počtu praporků odpovídajících čtvrťových, osminových, šestnáctinových… not.
V čem je problém? V tom, že veškeré tohle odvození odehraje pouze dělením každé předcházející délky na polovinu a že se to všem zdá vpořádku (dokonce i ta pověstná tečka za notou ji prodlužuje o – zase – polovinu).
A zdá se to vpořádku i tehdy, když člověk časem (nevyhnutelně) narazí na strašlivé monstrum – triolu – prubířský kámen, peklo na zemi, Prokrustovo lože, Pandořinu skříňku – chápanou jako cosi cizorodého, nepravidelného, co je třeba se pracně učit, co nezapadá, co musí mít nad sebou jakési číslo – ergo se s tím nepočítalo! Jaksi se nezdá jasné, odkud se taková triola vzala a co v našem báječném přehledném dvojkovém systému dělá (krom toho, že zjevně škodí) – o podivných pokynech jako „sedm osmin v místě, kde by měly být dvě čtvrťové noty“ ani nemluvě (jedna z osminových septol).

Přitom to jasné je – triola je chyba v matrixu „dvojkového“ dělení celé noty.

Pochopíme-li ji tak, stane se zřejmým, že celou notu lze rozdělit taky násobky tří – na třetiny, šestiny, dvanáctiny, osmnáctiny, nebo násobky pěti, šesti, sedmi, osmi – prostě kam až oko dohlédne a jak libost velí.
Co nám ovšem bude chybět, i když si tohle uvědomíme? Bude nám chybět odpovídající způsob zápisu, přesněji řečeno odlišný tvar notové hlavičky, který by nám řekla: toto je nota třeťová, toto nota pětinová, šestinová, sedminová, toto nota dvanáctinová, stejně jako nám prázdná hlavička s nožkou značí notu půlovou, či třeba plná hlavička a nožka s praporkem osminku.
Celá komedie se svorkami a číslíčky se tak snaží nahradit jakési opomenutí, které se táhne dějinami hudby (nebo lépe neuvěřitelně chaotickými dějinami notového záznamu (kontrolní otázka: z čeho se vyvinuly současné symboly klíčů?), protože „nepravidelné útvary“ jsou s námi už pěkně dlouho) a podle mého soudu zpětně komplikuje až znemožňuje chápání „reality“ ne nepodobně, jako to činí překonané paradigma v libovolném vědním oboru.
Nebylo by snad ještě tak zle, kdyby ovšem tahle umělá „mimořádnost“ triol a jí podobných útvarů zákeřným způsobem nepodvazovala rytmické uvažování: napadlo vás někdy, že by třeba čtvrťové trioly (tj. ekvivalent noty šestinové) nemusely vždy otrocky vystupovat ve spořádaných trojicích, nebo kvintoly v pěticích? Nebo jinak: napadlo vás někdy, že by se půlové noty musely vždycky vyskytovat ve dvojicích, čtvrtky ve čtveřicích, osminky v osmicích? První nápad se zdá stejně kacířský jako druhý směšný – v rámci „normálního“ zápisu.

Je nějaký rozumný důvod, proč by rytmus nemohl obsahovat třeťové a pětinové noty pěkně hrdě a samostatně? Není – např. argument, že by to přece nesedělo do taktu (čti dvoučtvrťového nebo čtyřčtvrťového) je důkaz kruhem, protože prvotní je rytmus (sled notových délek resp. úseků ticha) a takt se pouze snaží zachytit a vyznačit pravidelnost v daném rytmu (v čemž pravidelně selhává i v rámci tradiční hudby – stačí jedna synkopa a nevíte, na čem jste, protože každou synkopu lze rozepsat použitím jiných taktů… v tom původním vás tak drží nikoli rytmus, ale setrvačnost) – se zavedením třeťových, pětinových a dalších not samozřejmě padá i omezení jmenovatelů taktů na násobky dvou – vedle taktu tříčtvrtečního může klidně existovat takt čtyřtřeťový – zatímco první obsahuje tři čtvrťové noty, druhý čtyři noty třeťové (čili čtyři třetiny celé noty, čtyři půlové triolové noty).
Námitky grafické jsou možná vážnější, protože by bylo potřeba mnoho grafických symbolů pro různá dělení (i kdybychom zachovali pravidlo, že dělení daným číslem se vyznačuje prázdnou hlavičkou (jakéhokoli tvaru), dělení dvojnásobkem plnou hlavičkou a další násobky pomocí praporků, bude jich dost), nicméně v abecedě jsme zvyklí rozlišovat desítky znaků a nečiní nám to potíže, proč by mělo v hudbě – vše je jen otázka zvyku, notovému zápisu se člověk musí naučit stejně jako jiným znakovým systémům – viděl bych jistou podobnost vztahu mezi klasickým notopisem a nějakým takovýmhle zobecněným jako mezi imperiálním a metrickým systémem měr a vah.

Poznámky a odkazy (místo závěru):

1) Celá tahle myšlenka není vůbec nová (natož moje) – podrobně ji promyslel a popsal (vč. symbolů) v dnes již klasické knize New musical resources (1919-1930) jeden z největších průkopníků hudebního myšlení Henry Cowell, kterému jsem už nějaký ten článek věnoval (například tento)

2) pokud se vymkneme rámci například čtyřčtvrťového taktu a vymaníme čtvrtkovou triolovou notu z obvyklého tříčlenného stáda, dostaneme se k jinak nepřístupným rytmům, které ukáží jasně, jak umělá hranice je mezi notovou délkou a tempem (v tomto kontextu změnou rychlosti základního pulzu, tj. to, co vlastně dělá balkánskou hudbu tak rymicky chytlavou – dva různě dlouhé pulzy, překládané do našeho chápání pomocí složených osminových taktů); v tomto článku je včetně zvukových ukázek rozebraná vlastně docela jednoduchá basová linka (střídání osminek a čtvrťových triolových not) skladby Trance amerického minimalisty Michaela Gordona (popis zanesení do notopsacího programu ignorujte, ukázky jsou v něm dole) včetně různého vnímání (proti „čtvrťovému“ pulzu a nebo ve střídání pulzu čtvrťového a třeťového); podle mě to zní naprosto přirozeně.
Části Trance jsou k dohledání na YouTube, je to nářez, který by mohl potěšit leckterého příznivce „tvrdších neklasických žánrů“

3) podobně jako Janáček našel u lidových moravských zpěváků mikrointervaly, lze podobné nespárované trioly a další útvary najít třeba u zpěvu indiánských kmenů, viz tento článek

4) článek odkazovaný ad 2) odkazuje nefunkčně na článek tento

5) Ano, někteří skladatelé tyhle divné takty používají a jsou hudebníci, kteří to podle nich zahrají.

6) je otázka, nakolik je obtížnost triol a vyšších „nepravidelných“ útvarů způsobená právě jen jejich obtížností v kontextu (již) zažitého dělení na poloviny – já osobně si myslím, že velmi a že děti vystavené od začátku „úplnému“ porcování celých not by s nimi měly mnohem menší potíže – a to samé se týká vzdáleně příbuzného problému složených (pětidobých, sedmidobých a jiných) taktů

7) Pro úplnost ještě dodám, že se objevuje i hybridní zápis, který používá „divné“ takty, třeba 4/3 nebo 3/10, ale užije k zápisu noty, které by bývaly v normálním zápise pod triolovou (či jinou) svorkou – čili například ve 4/6 taktu se užijí čtvrťové noty místo šestinových (šestinová nota = čtvrťová triola). Tím lze obejít potřebu speciálních hlaviček not.

8) a konečně, abych dokreslil souvislost rytmu a tempa: lze také, beze změny taktu, proměnit tempo v patřičném poměru, aby třeba čtvrťová nota v novém tempu odpovídala délkou čtvrťové triole v tempu starém, kruh se nám uzavírá :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 responses to “Porcujeme celou notu

  1. Zajímavý článek. Taktové šílenství aneb Béla Bartók – Tři dědinské scény. Doporučuji shlédnout notový záznam, kde se Béla naprosto vykašlal na jednotnou délku taktu a taktovou čáru používal spíš jako vizuelní rozčlenění "aby toho nebylo do jednoho taktu moc". Z jeho strany pokus o aktuální zachycení maďarského lidového "spontánního" zpěvu. Naučit se to zpívat byl porod, ale výsledek stál zato!

  2. Lidová hudba v nejširším smyslu slova na pravidelnost často jednoduše kašle, resp. její pravidelnosti zhusta neodpovídají těm učebnicovým… proto, že mnohé základní učebnice prostě petrifikovaly určité vzorce z celkem nedávné doby (klasicismus, romantismus) – kdybys taktovou čáru hledala v renesanční polyfonii, našla bys jen čáru synchronizační, protože hlasy putovaly celkem nezávisle.Samozřejmě lze k danému rytmu přistoupit různě – vpasovat ho do pravidelného taktu (jen kvůli synchronizaci, protože to, co dělá daný takt taktem, v daném rytmu jednoduče není přítomné), nebo se zkusit podřídit a takty skládat a střídat (jako v tom Bartókovi; jednotná délka taktů není vlastně k ničemu potřeba, hodí se jen pro zápis pravidelnosti; a od Bartóka stačili skladatelé ujít ještě dost slušnou cestu ;-) a nebo na koncept taktu úplně rezignovat, protože prostě v dané skladbě není potřeba – to ovšem nijak nevyloučí přítomnost rytmu, vyznačenou jednoduše délkami not.

  3. To je dobrá otázka, ale řekl bych, že u malých čísel v tom zase takový rozdíl nebude; a kdyby byl, tím spíš by mi přišlo nebezpečné vštěpovat přednostně nejjednodušší variantu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s