Písek mezi zuby

Dláždění.
Skoro jako by se mi zachtívalo trochy epiky, nějaký ten příběh či tak něco, ale epika na stromech neroste a v apatyce ji nekoupíš, pečené romány nelítají u nás v kraji lidem do huby. Tady u nás v kraji, kde je dalamánky nejprve třeba zapíchnout jak podsvinče, zarvat do nich kudlu až k rukojeti, tak jsou živoucí a tepající, a takový je i ten náš lid. Který na čtyřkolkách i v sobotu odpoledne v potu tváře orá lesní cesty, aby bylo mouky na chleba. Ale mouky na chleba serou, takže je ho třeba otočit pecnem ke zdi, k té věcně hladové zdi. Luděk Munzar o tom uměl tak krásně vyprávět. A Zdeněk Mahler, a Jiří Werich, a další a další. Sůl země, sůl do otevřených bodných ran dalamánků.

Projížděl jsem tuhle kolem prodejny a místo AKVARISTIKA četl ANTIKRIST. Bylo to příliš daleko, takže jsem neviděl, zda jsou ve výloze akvaria, a zda jsou v nich rybičky, a zda ty rybičky náhodou neříkají ‚Chaos reigns!‘
V tomtéž autobuse, kolem Střední průmyslové školy zeměměřičské… na jejich maturiťáku by každý chtěl být K. plesu; vidím desítky mátoh marně hledajících vstup do kulturního domu.

Nic víc nemá, všecko je bledé a vodové.