(hadovka smrdutá, jak ji neznáte)
Najít čertovo vejce – počáteční stádium hadovky smrduté – v optimální fázi zralosti (nedlouho před jeho puknutím a následnou erekcí smrduté plodnice), to je docela klika.
Najít tolikhle
čertových vajec, to je klika pořádná… bylo to hotové hnízdo, ba co dím – líheň.
Samozřejmě jsem měl z nálezu radost, a s nebohými hadovčími miminky nekalé postranní úmysly… (ano, něktěří již začínají tušit hroznou věc!)… totiž úmysly kulinární.
Jakkoli ztopořené již plodnice k ochutnávce nelákají, čertova vejce jsou vyhlášenou delikatesou. Podívejme se společně na řez optimálně zralým č. v.:
Nebude nás zajímat ani kožovitá od hlíny umazaná pokožka, ani mimořádně přilnavý a vodovzdorný sliz, ani tenká bělavá šlupička, ale to, co je pod ní: zelenavá houbovitá hmota a bílý, uprostřed maličko slizovitý její vnitřek.
To jsou totiž objekty následné tepelné úpravy. Jak se k nim dostat? Inu, cest je mnoho, a většina z nich je důkladně lubrikována výše zmíněným slizem, kterému je záhodno se vyhnout. Časem jsem optimalizoval jednoduchý postup:
Křížem nažíznout, aby řez právě zasáhl do zeleného, nožem podebrat nejprve jeden a pak protilehlý cíp, odchlípnout, vajíčko přidržet za odhalené zeleno, doodchlípnout zbývající dva cípy a dole odříznout:
Na shora ukázaném talíři jsem se v tom báječně pocvičil:
Takhle oloupaná vejce (hned po návratu z lesa) jsem v ledničce bez obtíží skladoval skoro dva dny.
A je to právě tahle část čertova vejce, poměrně měkká, příjemné zemitě ředkvové vůně, která nakrájena, okmínována, osolena a na sádle opražena dává docela příjemnou pochutinu. Zpravidla je opražím skoro do zvoniva (pozor, některé trochu zhořknou), každopádně tak, aby původně bílý vnitřek byl dozlatova, a nechám nějakou dobu volně na vzduchu – i velmi tvrdé kousky zvláční.
Doporučuji alespoň vyzkoušet.
A proč že jsem zachránil svět? Kdyby ze všech těch vajec najednou vyrostly hadovky, planeta by pravděpodobně pocítila nutkání poněkud se odtáhnout…
zcrzcr 
Zapomněl jsi napsat, že bráníš hladovým hadovkychtivým návštěvám v ochutnávání! Ale jinak – nebýt to hadovka, bylo by to docela jedlé :-)
Vidíte, to už jsou dva přeživší konzumenti… :-]
Ano, Země by se odtáhla a nabyla na excentricitě. Ještě, že jsi nás zachránil! ;-)))btw, člověče, to je šílené. Vím, že vejcata jsou jedlá, ovšem já bych to nerisknul z důvodů mi neznámých, asi estetický vtisk z dětství (malujeme hříbečky).
Tak zrovna u hadovky není moc důvod k obavám – záměna za pestřec hrozí těžko, takže snad leda psivka, ta je ale mnohem menší a řekl bych i méhě hojná… Navíc hadovky rostou často ve skupinách, málokdy se najde jen tak vejce, aby opodál už něco nesmrdělo… :-)
Giger hadr! Teď uvidíme, co ti provrtá břicho…
No, Phallus (tím méně impudicus) to doufám nebude…Ostatně motiv líhnutí vetřelce je beztak jen ztělesněním podvědomého strachu z fatálních následků konzumace luštěnin :-]
Kristepane, co fšecko ty nejíš? :-D
Příležitostně přidám ještě recepis na bílé palčivé ryzce :-]
Skoda, tolik malych vetrelcu mohlo lovit v lese muflony…
Tak jsem úplně ztuhlá v údivu – o tomhle slyším naprosto poprvé – co já se všechno u tebe na blogu nedozvím? Díky.
Lidi, tak jsem dneska taky pár nasbíral a oloupal. Je to pěkně slizké, přirovnal bych to k něčemu … ženy to mají rády :) Je vcelku kumšt to oloupat, nařezat na dvě něbo čtyři části a loupat směrem od bílého vnitřku. Ted si akorát říkám, na jaký způsob to udělat, každopádně se těším, až to dám do huby a polknu tu dobrotu :-D