Z mé dílny XIX

technologické podrobnosti jednoho revanše
Bářin milý článek uvedl ve známost, že po (jak tam ohleduplně zamlčeno) téměř roce byl jsem nakonec schopný vyrobit, zabalit a poslat 2+1 revanšovací balíček… Jeho obsahem krom novin, obtížně čitelné noticky a hromady balicího materiálu byly tři drobnosti – kousek Woodova kovu jako roztomilá hračka s vyváženým obsahem olova a kadmia, přívěšek z dřeva obdržitelkou mi poslaného, a ještě jeden závěs.

Výroba dřevěného přívěšku není nijak technologicky zajímavá: načrtnout, vyříznout oblouky, opilovat nahrubo, najemno, osmirkovat (hrubosti 150-1200), přetřít lněným olejem, vyhladit smirkem 1200 a přeleštit na flanelu. Hlavní problém je samozřejmě v tom, že tenhle tvar (ač jinak s úspěchem použitelný/použitý skoro na každé dřevo, obzvlášť s hlavním rozměrem kolmo k letokruhům) už od ranných výrobních fází nejde pořádně uchytit, takže si člověk musí vystačit se stiskem prstů… karpální tunele, karpální tunele, do roka a do dne… jinak skutečně skvělý materiál, dá se vyleštit zcela do hladka, i když má hrubší texturu.
Obrázek přikládat nebudu – pár fotek jsem sice udělal, ale moc se nepovedly, narozdíl od Bářina posledního obrázku ve shora odkazovaném článku.

Kdo mé nesmělé pokusy sleduje déle, ví, že se stříbrem vlastně nepracuji; je to dáno hlavně dostupností – klenotnické polotovary ze slitin drahých kovů nejsou pro nezlatníka snadno získatelné (jejich nákup je limitovaný tuším provozováním živnosti nebo alespoň výučním listem v oboru, ale přesně to nevím; možná by se jenom chtělo víc snažit :-), nakupovat stříbrné zlomky po bazarech není zrovna vděčná činnost (nemám vybavení na přepracování do použitelné podoby) a čisté stříbro třeba od Safiny zase nemá ideální mechanické vlastnosti… přesto jsem tentokráte po stříbru sáhl, protože jsem chtěl Báře vyrobit přeci jenom něco trvanlivějšího, co by nemusela trápit sidolem před každým nošením… padl na to kus jakýchsi monstrózních náušnic, které jsem získal náhodou v jednom bazaru (ano, není to vděčná činnost, chození po bazarech, ale… ;-). Byly to dost nedbale udělané věci – dva vyduté trojúhelníkovité plechy spojené mírně roztepaným drátem. I vyklepal jsem, srovnal, opiloval, zhranatil.
Z hranolku jsem ustříhl obě prohnutá ramena, z plechu vyřízl a opiloval protáhlý a na koncích zahnutý čočkovitý tvar (lůžko) a nachystal si jedno očko z řetízku. Vše jsem to srovnal, zajistil a spájel. No a pak jsem si všiml, že jsem vyrobil místo návrhu jeho zrcadlový obraz (ano, šperk je to chirální :-). I zasakroval jsem si, protože je to chyba, již jsem nespáchal poprvé, ale od předělání jsem upustil – nebyl důvod a pájení se mi podařilo napoprvé tak dobře, že už by se to napodruhé povést nemuselo (mimochodem, tvrdou pájku jsem si musel ‚obohatit‘ stříbrem – mám totiž jen obyčejnou žlutou mosaznou…). Následovala standardní povrchová úprava.
A potom – zlatý hřeb večera: výroba mahagonové pecičky z odpovídajícího hranolku. Výše jsem si stěžoval na obtíže při pilování a držení. No, pecička má asi 15 mm (Bára kdyžtak laskavě opraví) a je… pecičkovitého tvaru, tedy jako stvořená k náhlému vystřelené v křečovitě sevřených prstů… a na hnědo-starorůžovém koberci, za žárovkového osvětlení a pod stolem se mahagonové pecičky špatně hledají… škoda slov :-)
S hotovou pecičkou jsem ovšem nebyl spokojen – holt dřevo je materiál nestejnorodý, a původně jsem myslel, že bude lépe vypadat, když dřeňové paprsky půjdou kolmo k nejdelšímu rozměru pecičky, ale nebylo to ono… takže jsem udělal ještě druhou, tentokráte podélně fládrovanou. (Experimentálně jsem ověřil, že součinitel smykového tření zpocené prsty – mahagonové dřevo na směru vláken příliš nezávisí.)
No a přišla bolest závěrečná: zasazení. budu si nejspíš muset naordinovat zadání: najdi deset malých věcí a zkus je do něčeho důstojně zasadit, protože to prostě neumím… slícovat nečo tak přesně, aby to do sebe dokonale zapadlo, a pak to tam ještě uchytit, aby to nevypadlo, když na to někdo sáhne, to je t.č. nad mé síly (Mod., kamínky jsou taky dost nevděčné, ale asi by záleželo na tvaru i na způsobu zasazení…). Navíc v diskutovaném případě je návrh snad elegantní, ale mechanicky problematický – stačí malá torze a pecička se uvolní… hádáte správně: poté, co zasazení neprošlo neplánovanou zatěžkávací zkouškou (že, Alberte…), přišlo ke slovu vteřinové lepidlo.
Co se dá dělat, kéž by to aspoň drželo.

Ještě připojím trojici obrázků: zepředu, zboku a zezadu:

závěs (stříbro, mahagonové dřevo; cca 50 mm; 2008)

závěs (stříbro, mahagonové dřevo; cca 50 mm; 2008)

závěs (stříbro, mahagonové dřevo; cca 50 mm; 2008)

No a to je zhruba vše.

Poznamenávám, že Bára má na oba šperky doživotní záruku… :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Z mé dílny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 responses to “Z mé dílny XIX

  1. Už jsem pecičku provětrala na očích veřejnosti a i kamarád zlatník ocenil kvalitu pájení a eleganci uchycení. Laicky řečeno – moc se to všem líbí. Až pojedu do velkoměsta, budu mít v kastrůlku jahodové knedlíky :-)).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s