Walter Tevis – Zpěv drozda

Popelka mezi antiutopiemi…
Na tuhle pozoruhodnou knihu mne před časem upozornil kamarád; upřímně řečeno netuším, proč jsem ji nepřečetl už ve svém „SF-období“, kdy jsem podobných děl zhltal převeledost. Nějak proklouzla sítem. O víkendu (začínáte správně tušit, že jsem se přes Velikonoce nehorázně válel) jsem ji přečetl podruhé a – obstála na výbornou.

Tevisův svět je usazen v budoucnosti vzdálené několik století. Je to doba všeobecného úpadku (naznačena i dávná válka), který ovšem navenek zachovává zdání dokonalého řádu – automatizovaného, robotizovaného do důsledků. Vše podstatné, důležité, obtížné, nebezpečné, rutinní… bylo předáno do rukou robotů, hierarchizovaných od stupně civčené čivavy až po roboty 9. generace, schopné samostatného myšlení i emočních projevů (z nich ovšem zbyl jen jeden, vybavený „anti-autodestrukční“ pojistkou poté, co všichni ostatní projevili samostatné myšlení i emoce sebevraždami). Pro lidi to znamenalo – naprostou, a v zásadě dobrovolnou (není nad doktríny, které jdou po srsti), degeneraci, vyjádřenou zásadami Uzavřenosti, Soukromí, Povinné zdvořilosti (totální indiference), Individualismu, Sebeuspokojení, Rozkoše, (vštípené mantry typu „Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy!“), se vším, co s tím souvisí: úplným rozpadem rodiny (soužití s jednou ženou po delší dobu = trestný čin; mj. kvůli kontrole porodnosti – bez dalšího vysvětlování, neboť to tvoří jednu z osnov příběhu) počínaje a ztrátou potřeby (… a schopnosti) číst konče. Tevisem líčená společnost je vlastně dokonale kondiciovaná, taková, v níž k narušení „řádu“ může dojít jen náhodou, nebo zvenku. Dojde k náhodě, neboť venek mlčí… Jeden zcela bezvýznamný človíček, Paul Bentley, stejně kondiciovaný jako všichni ostatní, se vlastně náhodou naučí číst (při výběru materiálu pro základní kurz filmové pornografie narazí na (špatně zařazený, ehm) audiovizuální komplet pro začínající čtenáře a časem pochopí, že ty divné značky nějak souvisí se zvuky tvořícími slova). To mu, spolu s archivem němých filmů (dostane za úkol předčítat titulky na diktafon; ty němé filmy nejsou pornografické) otevře okno do minulosti a způsobí notný průvan v nazírání světa. Další náhodou je pak setkání s „odrodilou“ dívkou Mary Lou Bornovou, která již dlouho žije mimo systém, zjistivši, že dávno vše běží spíše setrvačností. Samozřejmě se stane to, co je v tuto chvíli nezbytné: dvě nadkritická možství jsou tak pohromadě – ovšem zafunguje pojistka: zbylý robot 9. generace. Pár je násilím rozdělen, i když vlastně jenom proto, aby vývoj Bentleyho byl brutálně postrčen kupředu – pobytem ve vězení, útěkem z něj, intermezzem u podivné sekty post-amishů a nakonec návratem k druhé polovičce). Záměrně vynechávám spoustu detailů i ne-tak-úplně-detailů, které by se slušelo uvést, aby příběh nevisel takhle divně ve vzduchu, ale nechci vám zkazit požitek z důmyslného, pomalého a nemilosrdného odhalování skřípající mašinerie budoucnosti podle Tevise… (právě v části o post-amishovského společenství se autor dopustí tak přesného štulce, až z člověka vyrazí sérii nahořklých vychechtnutí…)

Několik komentovaných a nekomentovaných citátů:

„Byl čtvrtek, takže pršelo.“ (str. 51)

„‚Proč by to měl být zločin – být z něčeho rozrušený a zmatený? A dozvídat se, co si myslí a co cítí jiní lidé?‘ Spofforth [robot; zcr] se na mě [Bentleyho; zcr] stále upřeně díval. ‚Vy nechcete být šťastný?‘ zeptal se mě.“ (str. 84)

„Paul mě [Mary Lou; zcr] poučil, že ta tvář na krabičce [ovesné vločky; zcr] patří Ježíši Kristu. Pomáhala prý prodávat spoustu různého zboží.“ (str. 116)

„Nač mi vlastně moje individualita je, ptám se? A je to skutečně něco svatého, nebo mi ji vtloukali do hlavy jenom proto, že tak někdo naprogramoval roboty, kteří mě učili?“ [Bentley] (str. 152-3)

A jeden delší (snad lépe slitek úryvků, ovšem doufám bez významového posunu), který si komentář zaslouží; považuji jej za symbolické shrnutí celé knihy – nebo lépe cesty, na kterou se Tevisovo (…?!…) lidstvo vydalo:

„Viděl jsem a vyslechl jsem snad všechny filmy a magnetofonové nahrávky z archívů General Motors, Fordových závodů, Chryslera i Sikorského. Pamatuji si, že jsem v jednom z filmů viděl velký stříbrný vůz, který tiše a hladce klouzal vpřed po prázdné dálnici – bylo to jako nějaké zjevení. Nebo sen. … Seděl v něm jediný muž. … Měl na sobě pastelově modrou sportovní košili a šedivé kalhoty z polyesteru. Okénka měl zatažená a stereopřehrávač puštěný naplno a zapnutou klimatizaci a kontrolu řízení. Jeho ruce byly bílé a měkké a držely volant jen velmi lehce. A jeho obličej – hm. Jeho obličej byl prázdný jako kotouč měsíce. … Život se ho vlastně vůbec netýkal. Předpokládalo se, že je ‚svobodný‘. Ale nic se s ním nedělo. Nikdo ho neznal jménem, jenom jeden člověk ho tam přezdíval ‚Daniel Boone – poslední hraničář‚. Ten film doprovázel mluvený komentář, ve kterém hluboký, panovačný mužský hlas vyzýval: ‚Buďte volní a žijte naplno, a váš duch nechť se rozletí po volné silnici!‘ A tenhle člověk ujížděl po prázdné dálnici stodesetikilometrovou rychlostí, izolován od okolního ovzduší, odblokován pokud možná i od zvuku, který vydával jeho vlastní vůz… Americký individualista. Svobodný duch. Odvážný hraničář. S lidskou tváří, kterou by si bylo možno splést s tváří [primitivního robota; zcr]. A u sebe doma nebo v motelu u dálnice měl televizi, která mu pomáhala držet si okolní svět daleko od těla. A v kapse měl pilulky. A k dispozici stereopřístroje. A časopisy a obrázky, které si mohl prohlížet a opájet se přitom představami jídel i sexuálních prožitků lepších a barevnějších, než s jakými se mohl setkat ve skutečném životě. … [Tady by se dalo opisovat a vybírat ještě dlouho… přeskakuji; zcr] … Řekl bych, že to všechno začalo, když se lidé naučili rozdělávat oheň, který jim vyhříval jeskyně a pomáhal odhánět nebezpečné dravce. A skončilo to dlouhodobě působícím valiem.“ (str. 179-181; 183)

Šťouralové a hnidopiši byli by asi schopní napadnout Tevisovu fabuli a rozklížit ji všetečnostmi – zda by takový svět vůbec fungoval, zda je uvěřitelná taková náhoda; ale příběh drží pohromadě nejen propletencem děje, ale i do krve zarytými sponami, takovými, jaké jsem pro vás výše vytrhl. Celek skutečně díky těm sponám krvácí a pálí, i když konec je (vlastně šťastně) pootevřený.
Snad chybí Zpěvu drozda sevřenost 1984 nebo básnivost 451 stupňů Fahrenheita, ale to vlastně nevadí. Nebezpečně zamračené nebe je vidět i přes mírně neumyté sklo.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem četl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 responses to “Walter Tevis – Zpěv drozda

  1. Čítal som to kedysi dávno a zhodou okolností znovu asi pred rokom. Obidva razy sa mi to veľmi páčilo. Taká romantická distópia. ;-)A k tej „takovej náhode“ dva citáty:1. „Stal jsem se obětí řady náhod. Jako my všichni.“ Malachi Constant (Kurt Vonnegut: Sirény z Titanu)2. „Některé filmy jsou kousky života, moje filmy jsou kousky dortu. Nikdy nenatáčím kousky života, protože něco takovéhomohou lidé docela klidně najít doma (…). Aby viděli kousek života, za to nemusejí platit.“ Alfred Hitchcock

  2. Armine, díky za tip – evidentně mám mezery v antiutopickém vzdělání :o)Wu, napadla mne ještě horší věc – název historické studie o naší politické současnosti:“Jak jsme splakali nad vejdělkem aneb Návrat z RAJe“;)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s