Jak naše pérdele poznávají novověk

Stručná typologie laviček s přihlédnutím ke dvěma obzvláštním příkladům.
Na toulkách krajinami urbánními, uondáni a s nohama po hlezna sšoupanýma, všichni tu a ondy pohledáme lavičku. Co už typů a tvarů bylo našim kostnatým či … nekostnatým pozadím dáno osednout!
A ty následky!
Z neznámé příčiny, možná by se dostálo titulnímu rčení, věnují se pravděpodobně konstrukcím sedadel a lavic vysloužilí kati či alespoň rasové a pohodní, nebo snad jejich pacholci. Jinak těžko si vysvětlit rozmanitost zadkolamů po celičkém světě rozesetých a na znaveného poutníka číhajících!
Setkal jsem se s dvěma obzvláště rafinovanými hyžďotrapy, před nimiž zasluhujete varování vy všickni, kdo disponujete sedacím ústrojím a čas od času jej používáte i mimo jeho základní funkci svěrací:

I. V pražských Holešovicích, u stanoviště autobusů MHD, je možno usednouti na lavičky zrobené sesazením prken rovnoběžně s kostmi stehenními nebohého sedícího. Nejde v tomto případě ani tak o to, že by se někam něco zabořilo či vetklo (to je natolik triviální problém, že jej zcela pustíme ze zřetele), jako o to, že to tlačí úplně všude, návdavkem v rozmezí úhlů krajně širokém. Stanovení vhodné rozteče prken a jejich tloušťky bylo pravděpodobně předmětem středoškolské odborné činnosti pilného studenta Středního učiliště popravních věd, nejspíše včetně mnohoslibného závěru, že nájezdy vandalských hord způsobí tu dislokaci, tu absenci konstrukčního prvku (nebo dvou, nebo tří, či i jen jeho části (!)…), což bude mít za následek pronikavé zdůraznění masochistického aspektu zaslouženého odpočinku. (Jen pro úplnost dodávám, že postavit vedle sebe kávu v kalíšku je na takovém povrchu holý nerozum.)

II. Na Albertově, podél jednoho z kamzičích schodišť vedoucího z toho tavicího kotle vzdělání, jsou umístěny ještě jinačí kousky! Jedná se tamo o obyčejné lavičky složené ze dvou betonových tvarovaných nosníků a dvou masivních dřevěných prken. Rozvažme krátce, jak v tomto uspořádání docílit co nejkomplexnějšího útrpného prožitku. Hlavní parametry jsou evidentně dva: šíře podzadku a úhel opěrný. Jako výše i zde bylo obé dlouho a pečlivě iterováno do obludného optima: podzadnice právě tak úzká a úhel právě tak ostrý (odhadem 80°), aby buď při snaze vyhovět zkosení vlála pérdel ve vzduchu a trpěly horní partie musculi bicipitis femoris, nebo (ano ano ano!) při snaze usadit se pro stehna přijatelně zabořila se hrana opěrky přesně mezi libovolnou příslušnou dvojici lumbálních či thorakálních obratlů a způsobila nejprve ochrnutí musculi ksichti (sbohem navždy, úsměve!) a poté… ne, nemohu dál. Je to příliš smutné.

Už jenom krátce, úderně a neadresně:

III. Copak břevna v očích! Jsou i jiná místa, v něž vtknuté břevno zkalí zrak!
IV. Byl horký letní den a … no radši už nic, jen aby to rychle uschlo.
V. Tak prostý princip (konvexní zapadá do konkávního) a tolik promarněných pokusů a slepých cest!

Svět čeká na každou příležitost, jak vám otlačit kostrče a pohmoždit hýždě! Lidé, bděte!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 responses to “Jak naše pérdele poznávají novověk

  1. Konečně!Děkuji. Už jsem si myslela, že chyba je ve mně.Jen tak na okraj: nejen Praha má nepohodlné lavičky. Městečko v Kolorédu je na tom podobně. Moje kamarádka chtěla darovat jednu lavičku, ale povolili jí jen pískovcový blok, který navíc studí!

  2. Pro takové případydoporučuji nacvičit posez staré indiánky, tj. hluboký dřep s nohama od sebe (= stabilita + volnost pro krajinu břišní). Lavičky netřeba a člověk se ani neumaže. Jedinou podmínkou je jaksi nutnost zvážit předem vhodnost aktuálního oděvu. Aby okolí neupadlo do šoku.

  3. Maje ztrápená záda od věčného vysedávání u počítače, sleduji stejně pečlivě sedadla ve veřejné dopravě. Obzvlášť ve vlacích, tam existuje několik „antispacích“ variant.

  4. zcr,honosný to přehled úžasných pérdélosečí:) Přidávám jednu z naprosto unikátních sedadel v tramvaji, které se ovšem poročely stejně rychle, jako byly přimontovány. Úhle mezi částí bidetní a částí opěrnou byl PŘESNĚ 90st., což si někdy zkuste. Nedá se sedět, nedá se ležet, nedá se ani úpět. Dá se jet dvě zastávky a pak vystoupit a počkat se zchromlou tělesnou schránou na další spoj a doufat, že tam již kolmicová sedadla nebudou… :)

  5. Wu, ve vlacích mám štěstí hlavně na sedadla, v nichž si mé pozadí připadá jsko tropickém ráji. dokonce jsem si tak jednou zničil kalhoty, neb se na ně z té koženky prokopíroval jakýsi zelený flek…Kamio, nejlepší jsou tramvajové sedačky, kde má 90° nejen opěradlo, ale i sedačka .o) (viz výše).

  6. Zcr – hrozně moc ti děkuji – v posledních dnech jsem pořád nějak ztrápená a až tady jsem se zase od srdce a dlouho smála a výborně pobavila. Nadto mně mluvíš z duše. Vzhledem k mým problémům se zády a nohama neustále hledám cokoliv k sezení, když někam jdu. Je to velký problém. Myslela jsem si, že jenom pro mě. to se mně ale ulevilo!!! Moc zdravím.

  7. hanci, jsem rád, že tě to rozesmálo. Dovedu si představit, jak nepříjemné pro Tebe musí být, když dojdeš k nějaké takové mile a pohodlně se tvářící lavičce, sedneš si a zjistíš, že při jejím navrhování myslel designér spíš na peníze a na sebe než na lidi.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s