Ufofob

Ach ano, někdo nerad pavouky, někdo nerad otevřené prostory, někdo nerad hady.
Já nerad ufony.

Řeklo by se, že taková fóbie člověka příliš neomezuje – šance potkat ufona je proti šanci potkat velkého chlupatého zeleného pavouka skutečně neveliká.
Ale: člověk nikdy neví… Takoví ufoni vám prostě najednou někde přistanou, a je. Třeba v noci v lese (ergo – nechodit v noci do lesa). Třeba v noci ve vašm pokoji u vaší postele (a dopr…).
Věřte mi, dítě s ufofóbií to nemá jednoduché. Například velmi dlouho trvalo, než jsem se odvážil začít číst sci-fi (a musel mne k tomu někdo opatrně dovést – bluebeare, dík – přes Stopařova průvodce po galaxii, kde jsou ufoni alespoň trochu komičtí a vůbec se nepodobají těm, které lidé běžně nacházejí postávat v blízkosti svých lůžek a nebo okolo s divnými jehlami v „rukou“…)
Samozřejmě filmy jsou o poznání těžší kalibr než knihy, třeba Vetřelce jsem dosud neviděl, a nevím, zda k tomu kdy najdu odhodlání (ovšem samotná ufofobie leží přeci jenom hloub a kousek jinde, než kam míří právě Vetřelec…). Nic zlého netuše jsem ovšem byl, coby malé pachole, vystaven třem filmařským zplodům, které ťaly přímo do živého a dosud mi vězí v paměti, odkud je vymaže až kulka nebo Alzheimer (ještě nejsem rozhodnutý, zda to dotáhnu k prvému či druhému…).

První veledílo – Kletba hadího údolí – je film na IMDb dosti špatně hodnocený, což mi ovšem tehdá moc nepomohlo – zejména kvůli jedné velmi sugestivní a odporné scéně. Syžet: skupinka (výzkumníků? zlodějů?) nalezne v poušti hrobku jakéhosi ufona a vynese odtamtud tajemnou amforu; v laboratoři ji rozřežou a naleznou uvnitř krychli z nepozemské slitiny; navrtají ji a najímají z ní nějakou kapalinu, která ale náhle vzkypí a potřísní jednoho vědce a začne ho měnit v cosi ohavného… dál nevím, protože jsem utekl (ani ruce před očima, a že jsem je tam měl už pěkně dlouho, nepomohly, musel jsem prostě zdrhnout); nicméně to stačilo na dlouhé týdny značně zhoršeného usínání a ještě doteď mám některé detaily před očima živěji, než bych si přál (třeba větu „To už není člověk.“.). Teď bych ten film ustál, ale nechci se šťourat ve špatně zajizvených ranách, takže se budu Kletbě hadího údolí důsledně vyhýbat.

Druhého nezapomenutelného zážitku se mi dostalo při televizní inscenaci Podivná znamení, podivní hosté (1986) (název laskavě doplněn giorgiem v komentářích, sám jsem si ho nepamatoval). Děj byl prostý – skupinka dětí s rodiči na chatě v lese (tuším dvě rodiny). Rodiče odjedou na nějakou akci a nechají děti samotné. Nedaleko v lese přistane létající talíř (posádka – plešatí lidé v kombinézách…), děti jej/je objeví, nastane blízké setkání třetího druhu (tady si přesně nepamatuji peripetii); končí to tak, že se rodiče vrátí, uloží vystašené děti do postelí a ty nesmysly o talíři jim samozřejmě vymluví. Děti usnou, rodiče potichu vyjdou do lesa, ODLOŽÍ PŘEVLEKY, nasednou do talíře a odletí. Ti skuteční se vrátí až ráno. Zvuk talíře si pamatuju doteď, a při psaními běhá mráz po zádech (beze srandy) – scénárista Boček by zasloužil ztlouct, protože TOHLE se dětem nedělá (a myslím tím sebe tehdy, ne hrdiny, pochopitelně).

Poslední kousek, o kterém se zmíním, byl film o dětech, které vlezou do nějaké jeskyně, „usnou“ tam a probudí se v kosmické lodi, která je převeze na jakousi neutěšenou planetu trpící suchem (otrávený déšť?)… celé to končí dobře (v jakémsi vypjatém momentu, kdy se schyluje k nejhoršímu, začne pršet a déšť už není otrávený, což se pozná na nějakých semínkách zasetých jedním z dětí po přistání) a děti se nakonec „vzbudí“ v jeskyni, přičemž se to celé svede na halucinace způsobené zkaženým vzduchem (děti ovšem ví svoje…)… Taky mne to děsilo, i když zdaleka ne tolik. (Tři roky po publikování článku (4.5.2010) acme v komentářích doplnil i název tohoto kousku, jedná se o slovenský televizní film Tretí šarkan (1985).)

V současné době nepodléhám už atakům ufopaniky (a že jsem si jich coby malé pachole docela užil), ale potkat emzáky doopravdy někde při pozdním návratu z houbaření, na místě zešílím. Asi.

PS.: Pamatujete na ufo z Voroněže? Taky ošklivá vzpomínka.

PPS. (4.5.2010): Když už jsem doplňoval ten poslední název, sadisticko- masochisticky doplním jedno fakt nepříjemné video, které jsem víceméně náhodou objevil na YouTube. Slabší povahy nechať si to rozhodně nechají ujít, a to myslím zcela vážně – mně to přivodilo ufofobické stavy, jaké už jsem dlouho nezažil.
K vidění zde
PPPS. (2.10.2012): Identifikován další poněkud traumatický film, výše nezmíněný – utkvěla mi jenom scéna s bublajícím jezerem těstovité protoplasmy v jakési jeskyni; jedná se o sovětský film Trnitá cesta ke hvězdám.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

27 responses to “Ufofob

  1. Kamiozcr, co k tomu napsat… žádný kontakt zatím ověřeně zaznamenán nebyl. Vše je spíše důkazem rozvinutosti tvé fantazie, důkazy o tom – viz tvá povedená dílka, to je bez debat. A zbytek je důsledek využití strachu jako emoce, jehož vybuzení lze provést různými prostředky … hudba, tajemno, naznačeno. Ufofobie je podle mne pouze podmnožina xenofobie (tu máme všichni, protože neznámého se instinktivně bojíme, to je pud sebezáchovy).Každopádně z knih rozhodně (terapeuticky) doporučuji A.C.Clarke – Konec dětství a z filmů rozhodně nedoporučuji nový remake Války světů s Tomem Cruisem. Nejsem žádná cíťa (co jsem starší sice míň snesu, to je fakt), ale tohle už shlédnu znovu pouze za asistence svého terapeuta…:)Radím překonat strach, i když z vlastní zkušenosti vím, že je to těžké. Leckdy se ale bojíme pouze bubliny. Překonat strach a „otočit se“ je to nejtěžší, to, co uvidíme není většinou vůbec tak hrozné jako to, co jsme si mysleli(představovali), že uvidíme…

  2. Kamio, děkuji za povzbuzení; článek je to ovšem přeci jenom retrospektivní (a autoterapeutický…). Konec dětství jsem kdysi četl, na novou Válku světů se nechystám (mám příliš rád Wellse .o)Tvá poslední replika platí ve všech případech krom jediného – pokud člověk stojí zády k budově Finančního úřadu.

  3. No ale zase fobie z pavouků se léčí kontaktem s pavoukem, tak kdybys náhodou toho emzáka potkal, třeba by ses toho zbavil ;-)Osobně bych tu terapii teda nepodstupovala, protože už jenom představa, jak v závěru sahám na chlupatou bestii, mi ježí srst …

  4. Magrátko, já bych tu léčebnou metodu negeneralizoval, ony jsou na světě lecjaké fóbie a přijít o život jenom kvůli pokusu si je vyléčit.. to raději ne (například u tanatofobie). Shodou okolností pavouky rovněž nemusím, ačkoli jinou havěť beru do rukou ochotně.

  5. Jednou jsem jako malé dítě četl v AZ magazínu jakousi povídku o ostrově, kde v noci mizí lidé a zbývá po nich jen stopa slizu vedoucí do moře. Byl jsem zrovna sám doma a vzpamatovával jsem se z toho čtvrt roku. Nejhorší je, že nejde vůbec poznat, co bude působit traumaticky…Jen pro upřesnění, ufofobie je následek shlédnutí těch tří filmů, nebo ty tři filmy byly tak silné kvůli ufofobii?

  6. Wu, literatura mne snad nikdy tolik nedostala, ale dovedu si to dobře představit. Skutečně traumatofory jsou zakuklené.Spíš to druhé, viděl jsem je určitě v rozmezí několika let; jak jsem se ufofobem stal, to opravdu netuším – ale nějaký spouštěč tam asi byl.

  7. Mám pocit, že o té televizní inscenaci už jsem něco slyšela. Ale mně dokázaly vyděsit hlavně ufologické dokumenty a rekonstrukce podobny možných inteligentních dinosaurů. Myslím, že podoby ufounů vznikly z nejniternějších lidských strachů, proto kdyby kdokoliv potkal nad ránem cestou z houbaření ufona, tak ho klepne. (Mně by stačilo potkat ho cestou z hospody, to by bylo po mně.)Knihy od A. C. Clarka jsou docela milé, nikde tam přímo žádného emzáka nepopsal, aby zapracovala Fantazie… kromě Konce dětství, který mi mimochodem, ještě velmi dlouho vrtal hlavou. Mimochodem, jedincům jako jsi ty VELMI nedoporučuji Znamení. Pokud jsi se tedy v rámci poznání svého nepřítele nevzdělával v oblasti astrobiologie a nedostaneš se závěrečné pointy záchvat smíchu.

  8. nevi – trefila hřebíček na lavičku: humanoidní dinosauři mně tehdá taky pěkně dostali, o všelijakých dokumentech ani nemluvě…Znamení (předpokládám klíčové slovo „kukuřice“) se vyhýbám jako čert kříži – jasně pracuje pud sebezáchovy. Parodie v některém ze Scary Movies stačila tak akorát…To s tou materializací strachu je dobrý postřeh – někde jsem četl, že snad se klasická podoba emzáků odpovídá perspektivní deformaci lidských postav, tak jak je vidí maličké děti…No, pěkně jsem do toho tady kousnul…

  9. Perspektivní deformace? Že by?Když jsem ve čtyři ráno šla spát (tfuj, pokoj včera přestavený, lampa je na druhé straně, potkani v noci příšerně rabuší a teď čtu TOHLE), vzpomněla jsem si na Mars útočí!. Taky dobrá terapie. Na záchvat smíchu stačí ty Marťany už vidět.Ve Znamení toho moc neuvidíš – nejprce ufoní haksnu mizející v kukuřici, poté ufona v televizi na videu a pak na konci, ale ten má chudák usekané prstíky od předchozího setkání s hlavním hrdinout. Co mě dostalo, byla jejich podoba. V rámci psaní sci-fi (podotýkám, že tehdy jsem Konec dětství ještě neznala) jsem se pokusila dát dohromady něco opravdu děsivého a zakořeněného… a vyšlo mi přesně TOHLE.

  10. Nejsi v tom sam…Já sám jsem se ufonů v některých údobích života taky bál, podle toho, co jsem zrovna četl. Ale vždycky jen těch konkrétních, kteří byli v dané knize popisovaní; ne ufonů jako třídy.Vůči generickým ufonům jsem kupodivu byl vždycky naladěn spíš optimisticky. Snad je to vliv raných sovětských sci-fi, ve kterých se pokrokoví astronauti setkávají se stejně pokrokovými ufony a nakonec se vždycky nějak dohodnou, někdy dokonce vykročí k zářným zítřkům společně.V něčem byl ten socialistický utopismus moc pěkný (jen se nesmělo moc koukat na realitu).

  11. Roztomili ufoni?Ještě mě napadlo – myslíš, že by Tě děsili i ufoni, kteří by vypadali roztomile, například kdyby byli relativně malí a osrstění? (Vím, že i roztomilé stvoření může být ve zkutečnosti nebezpečné, ale obyčejně nevyvolává ten atavistický strach.)

  12. Bluebear: Stanice bouřná se prý hodně vymyká – vykládala nám o ní nadšeně doktorka P., bioložka na střední. Mimochodem, včera jsem v noci skoukla „Den, když se zastavila Země“. Doporučuji. Neznám jiný film, kde se místo o osud lidstva vážně obáváte o život příchozího mimozemšťana (mimochodem, zcela humanoidního, jen vybrali herce s ostře řezanými rysy) a nakonec už zcela jasně fandíte jemu…

  13. 20kilovy potkannevi: Možná si fandím, ale myslím, že bych se ho nebál, pokud by se nechoval agresivně. Kdyby navíc projevoval znaky rozumu (palec proti ostatním prstům, pokusy o komunikaci), neviděl bych důvod k nějakému strachu. Samozřejmě, že při kontaktu by bylo nutné zachovat základní opatrnost kvůli přenosu infekce atd.

  14. Bluebeare, nevi – ne, Znamení opravdu ne – málokdy jde o to, co přesně ve filmu ukážou; spíš o to, co by se mohlo objevit v noci vedle postele…Zdaleka nejděsivější jsou pro mne všelijací ti šedivcovití pseudohumanoidi, ale malých osrstěných zjevně inteligentních bych se asi bál taky… těžko říct, ale hlavní je asi ta cizota.

  15. U mně se to střídalo podle vlivu… nejdřív „Studio kamarád“, nebo rodiče, plkali o zlodějích a varovali před nimi – tudíž dlouho byl u mne hitem zloděj, který v noci nakoukne do mého pokoje zpoza okenního rámu (vylepšená verze byla zloděj s kudrnatým hárem a matně zářícíma očima…).Poté spolužák donesl do školy knihu o mimozemšťaněch (kde bylo plno fotek odporných podvyživených humanoidů s velkou kebulí…), takže na nějakou dobu vedli hitparádu dětského strachu ufoni (ti nejhnusnější)., kteří v noci přistáli na zahradě.Nakonec jednoho krásného dne přinesl do sportovní šatny jeden ze starších kluků knihu „Stopy hrůzy“(Marie-či jak se jmenovala hlavní hrdinka- našla panenku a DUCH JI CHCE ZPÁTKY…). Strach z duchů se mně dlouho držel a překonal předchozí ohrané odrhovačky typu zloděj či marťani. Nakonec jsem si tu knihu na druhém stupni přečetl a tím jsem se (po kratším intenzivně děsivém období…) definitivně vyléčil. Slušný brak pro děcka, které si rády před duchy usírají strachy do gatí (a pouštějí tak na svět dalšího ducha – z břucha).Krom pozdějších občasných obav v prvních ročnících na gymnáziu, že se nějaký z lokálních konfliktů rozšíří a nastane třetí světová (přičemž města ČR budou srovnána se zemí jadernými bombami), už se u mně fóbie v jakékoli verzi nevyskytly… no vydrželo to až dodnes. Tak snad v tomto ohledu vydrží status quo. ;):))

  16. Pomůže Ti nějak, když uvedu teorii, že ti klasičtí jak je známe z dokumentů atd jsou prý potomky pozemských dinosaurů? Na Voronež se pamatuju. A na Belgii (což ale myslím byly jen zkoušky B2).Naštěstí nemám fóbie ze zvířat (což myslím dokazuje galerie na mé stránce), ale, mimochodem, brát pavouka (navíc třeba sklípkana) do ruky je myslím blbost. Ale upřímně, když jsem čistil klec s medvědy, ačkoliv byli zavření v ubikaci, měl jsem ne fóbii, ale strach taky (toto je jedna z mnoha věcí, jíž se liším od svého vzoru Old Shatterhanda; možná mne omlouvá, že jsem neměl v holínce bowie-knife. Vlastně ani holínky.)

  17. No humanoidní lizardoidy mi radši nepřipomínej… Belgii já nepamatuju, kdy to bylo?Pavouky rád teda nemám a k větším zvířatům (i hospodářským) přistupuju krajně opatrně…

  18. Ta Belgie byla 89/90. Teď jsem našel fotky, ale na B2 to nevypadá, navíc byla zachycena radarem. Tak se můžem bát oba. (Link sem nedávám, ale stačí dát do Googlu UFO Belgium.)Vzpomněl jsem si ale na jinou věc, totiž paleontologickou, ale pokud by Ti to připadalo strašidelné, neotvírat. Tady je galerie, jak si představuje jeden výtvarník jeskynní umění inteligentních dinosaurů. Strašidelné to myslím není, myslím naopak že milovníka moderního umění spíš potěší:http://www.nemoramjet.com…ex.htmlCo tě potěší určitě je informace, že ten Russellův dinosauroid je považován za brutálně antropomorfizovanou představu, dnešní modely jsou úplně jiné. A teď jsem trochu popřel útěšlivost předchozího komentáře. Pardon. Ale třeba to není pravda. Ke zvířatům opatrně, to je pravda. Mají strašnou sílu a člověk nikdy neví, kdy jim přeskočí v hlavě. To znám ze zoo. Ale máloco je pro mne tak krásné jako pavouk.

  19. Ahoj, o té české inscenaci jaks tady mluvil o setkání s ufo se jmenuje Podivná znamení, podivní hosté (TV film) a jěště teď mi taky běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Když to dávali,tak jsme byl zrovna sám doma a bylo mě cca 7 let a byla už tma, takže si dovedet představit,jak mě bylo. :))

  20. Che, sice po dvou letech od posledního příspěvku, ale nikdo to sem asi nenapsal, takže – ten poslední zmíněný je slovenský film Tretí šarkan – už to běželo několikrát na Markíze a STV, já to viděl ještě za komančů v kině. Taky to se mnou zamávalo ;-)http://www.csfd.cz…-treti-sarkan/

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s