Tajný vchod do pevnosti soudobé vážné hudby

aneb pro začátek vystačíme s málem…
Hudební minimalismus má mnoho podob, a jenom některé jsou auditory friendly (ne každý si vychutná půlhodinový smyčcový kvartet, v jehož partituře je pouhých 43 not). Kromě avantgardních experimentů však pod minimalismus spadá i nesmírně zajímavá hudba založená na repetici, fázovém posunu a pozvolném vývoji. To zní dost odměřeně a akademicky (a velmi špatně se to hraje…), ale výsledek rozhodně stojí za to a míří až někam ke kořenům vnímání hudby (už jsem se minimalistickou hudbou několikrát téměř uvedl do „vytržení“ :)

Nejprve tedy repetice a fázový posun: vezměte hromádku důmyslně vybraných krátkých hudebních motivů a napište je za sebe na arch notového papíru; předhoďte partituru libovolné skupince šikovných muzikantů a řekněte jim, aby začali společně (nebo se pozvolna přidávali), a aby každý z nich každý předepsaný motiv opakoval, kolikrát se mu právě zamane. A tak zatímco třeba pikola bude ještě tvrdošíjně opakovat první skupinku not, ambiciózní tubista bude už u motivku třetího… dostatečně velká a pestrá skupina hudebníků a mistrovsky vybrané motivky zajistí velmi zajímavý výsledek – zvuk a rytmus neustále se proměňující a posunující podle toho, kde se právě každý hráč nalézá… Velmi podobně vypadá „zákulisí“ jedné z nejslavnějších minimalistických skladeb – In C (Terry Riley, 1964). Partitura je ke stažení zde a v příslušném hesle na WIKIPEDII je i odkaz na podcast (který mi nechodí :o(

A teď ještě fázový posun… Řekněte například dvěma (hoodně dobrým) klavíristům, aby začali hrát rychle unisono motivek z několika not stejné délky. A až je to přestane bavit, aby jeden trochu (trošičku) zrychlil – tím se začnou hráči „rozcházet“ – vlastně se dostanou mimo fázi (projevuje se to nejprve velmi zvláštním „rozmytím“ tónů). A jakmile ten zrychlující „předběhne“ druhého přesně o jednu notu, zase přijme původní tempo. Opět sice budou hrát unisono rytmicky, ale už ne melodicky, protože motivky teď budou vzájemně posunuté o jednu notu (mimochodem, když budou mít třeba čtyřtónový motiv a provedou tuhle věc čtyřikrát…). Na tomhle principu je založena například Piano phase (Steve Reich, 1967) – viz níže.

Aby nevznikl dojem, že mluvíme o hudbě mechanické a mašinérní – výše provedená pitva odhaluje snad částečně modus operandi, ale nevypovídá skoro vůbec o tom, jak minimalistické skladby doopravdy zní, a já vás ujišťuji, ze z kvantity a „matematického uvažování“ vzniká kvalita mimořádně zajímavá a krásná – konec konců, minimalistickou hudbu nepíší stroje, ale skladatelé…

Minimalistů je mnoho, vyčnívají nad nimi tři:
Phillip Glass, který je asi nejpřístupnější a místy zní možná až zbytečně líbivě,
John Adams, který z minimalismu trošku přečuhuje a leckdo by jeho hudbu možná neskousnul, a
Steve Reich, který je nekorunovaným králem minimal music a ostatně patří k otcům zakladatelům… (sám jej mám z těch tří nejraději).

Našel jsem odkaz, kde je Reichovy hudby dostatečné množství na to, abyste si udělali dobrý obrázek jak o něm, tak o minimalismu obecně; chce to ale jediné – dopřát té hudbě čas; v minimalismu se věci dějí rychle jen na té nejnižší úrovni, výsledný zvuk se proměňuje zvolna. Nechte na sebe ten pomalý vývoj působit, všímejte si, jak nové a nové motivy nastupují a vzápětí se pomalu rozpouštějí v předivu hudby… sledujte také změny v celkové náladě – tak jako se kulaté otisky štětce z odstupu složí v tvář či krajinu, tak se i drobné skupinky not skládají do barevných ploch…
(A nepřestávejte se divit, že z toho interpreti nezešílí…)

Tady je záznam koncertu s reichovským programem. Doporučuji spíše se vyhnout Pendulum Music, It’s Gonna Rain a Proverb, nebo jimi alespoň nezačínat – nejsou charakteristické pro to, o čem jsem se snažil psát. Naopak Eight Lines, Six Marimbas a Music for Mallet Instruments, Voices, and Organ jsou doporučeníhodnými startovními body…

Tady najdete výše zmíněnou Piano phase, zde je záznam jiného reichovského koncertu a konečně tu – kdyby si někdo troufal – i hudba Johna Adamse (v množství nadkritickém – narozeninový koncert s komentáři a Adamsem samotným).

Jsem upřímně zvědavý, jak se vám bude tahle hudba líbit…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 responses to “Tajný vchod do pevnosti soudobé vážné hudby

  1. Zatím jsem zkusil Six Marimbas (neurazí nenadchne) a Piano Phase. A to je vážně skvělé :). Moc zajímavý článek; o minimalismu jsem toho moc nevěděl, slyšel jsem snad něco Glasse, ale jinak … nové obzory :)

  2. Zajímavé,když se řekne minimalismus, tak se okamžitě v mysli přesunu do „krabičky“ s architekturou… a ona to může být i hudba. Ale je to tak, vždyť co jiného je i moje oblíbené poslouchání kapek deště…

  3. Wu, ona je každá z těch skladeb trochu jiná…Glass je skutečně ‚nejpopulárnější‘, já ho moc nemusím. Reich rulez ;)Báro, já mám zase skoro prázdnou tu architektonickou krabičku… ale představit si to dovedu – výtvarný minimal art je mi blízký.Kapky jsou spíš aleatorika – minimal produkují například dva dlaždiči a nebo dvě sekretářky jsoucí nestejným krokem po chodbě :o)))

  4. Phiano pase… :-)Violin phase od téhož autora taky stojí za to…Knihovna dobrá… ostatně budova naplněná regály po minimalistickém vzhledu přímo volá… ale marná sláva: Kaplický rulez! :-))

  5. Všechny Reichovy "Phases" pro mě vyjadřují… dalo by se říct jednu z těch nekonečně mnoho podstat minimalismu. Jsou ale na mě možná až moc rané, moc experimentální – trochu radši mám jeho pozdější tvorbu, například téměř hodinovou Music For 18 Musicians (která je už trošku profláklá), Music For A Large Ensemble, série "Counterpoints" (skladby pro jednoho hráče na jeden nástroj, který se ale několikrát přes sebe nahrává na pásku a k výsledné náhrávce ještě sám živě hraje, existují např. Vermont Counterpoint, Electric Counterpoint), nebo něco z nejnovějších kousků, například krásné Daniel Variations nebo Double Sextet (jeden sextet na pásce a druhý hrající živě). Vřele doporučuju těm, které minimalismus oslovil, protože Reich je jeho skutečným králem.

  6. Dracain, Music For 18 Musicians bylo mé první setkání s Reichem… mě naopak mrzí, že v dalších skladbách od posunu "zrychlováním" spíš upustil a motivky jen "posouvá" při zachování tempa (a nebo je "buduje" atd).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s