Bývalo by to bylo docela příjemné ráno

já a dvě koblihy… nebýt ty dvě starší osmačtyřiceti hodin!
Koblihy jsou hrozné pečivo – působí solidním a důvěryhodným dojmem, přitom jsou to ale poťouchlé bestie připravené ejakulovat na vás v nestřežené chvíli porci marmelády, a to bez ohledu na to, zda se jedná o koblih (sameček) nebo koblihu (samička). Přestože je lidstvo s koblihami konfrontováno už po staletí, reflex pojídání koblih od okolí otvoru kobližního je trpce podmíněný, a to tragickými zkušenostmi – které se opakují tolikrát (vždy ovšem v jedinečných variacích), kolik dětí ve fázi krocení koblih se kolem za život vyskytne…
To ovšem není to nejhorší, co se vám může s koblihou přihodit (a teď nemám na mysli udušení, které je příliš milosrdné) – i člověku zcela ovládajícímu umění konzumace se může stát, že ho postupně opustí všechno jídlo a on osamí s dvojicí odleželých koblih, které tak tvoří jedinou cestu k doplnění hladiny sacharidů a tuků, než bude OPRAVDU nutné jít nakoupit….
Vidím to před sebou až příliš živě: dva hnědožluté vlhké a gumové útvary těžce spočívají v zalknutém polyethylenovém sáčku. S odhodláním, jaké znají jen hladovějící, a s pocitem bezmezného hnusu při jakémkoli dotyku s poskvrněným sáčkem, vyjmeme koblihu. Houbovitá poddajnost nutí mačkat silněji a více prsty (kobliha v odpověď roní studený olej); poloha otvoru kobližního už dávno není tak zřejmá jako na mladé koblize, takže je nutno jej chvíli hledat… uchopení tedy končí beznadějným zapatláním, umatláním a polepkáním rukou. Držíme teď přikrčenou a potící se koblihu a blížíme ji, správně nastavenou, k obličeji. A už první ukousnutí má tragické následky – místo jemného poprašku moučkového cukru na horním retu skončíme s tlamou od ucha k uchu umolousanou lepkavým výpotkem. Žvýkáme a začíná nám docházet, že kobliha (koblih) neklamal/a tělem – že je opravdu hnusný/á, chutná po oleji a syntetice… pajšl však nelítostně volá po kaloriích; se sebezapřením ukusujeme ještě jednou. Kojení potravního pudu ovšem působí ztrátu ostražitosti, a běda: prvním ukousnutím změnila se samozřejmě pevnost architektury toho zlotřilého pečiva… Výsledek na se nenechá dlouho čekat:
kobliha naposledy ejakuluje.
A tak tu sedíme sklesle na židli, mechanicky žvýkáme nechutnou olejovitě sladkou houbovitou matérii, ruce ulepené, hubu ulepenou, hadry pokydané, a chce se nám křičet…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem zažil. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 responses to “Bývalo by to bylo docela příjemné ráno

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s