Jsem si dovolil, ze své dílničky, kdybyste se neurazili…

V roce 2003 jsem (protože mne práce s kovem vždycky tak trochu zajímala) navštívil výstavu Proměny českého šperku na konci 20. století, která se konala v Císařské konírně na Pražském hradě. Dojem byl ohromující – fascinovaně jsem bloudil mezi vitrínami a kochal se výtvory výjimečnými jak po stránce umělecké, tak řemeslné….A výsledek na se nenechal dlouho čekat (nepočítám-li to, že se mi ten den špatně usínalo a že jsem pak za pár dní šel na Hrad ještě jednou…) – rozhodl jsem se opustit olovo a pájku, s nimiž jsem si hrál do té doby, a začít vážněji koketovat s jejich tvrdšími a houževnatějšími kolegyněmi: mosazí, mědí a ocelí. To vše pomocí malé modelářské vrtačky, sady zubních vrtáčků, baterie jehlových pilníků a lupénkové pilky (na železo). Pájet natvrdo (obyčejné měkké pájení je esteticky a funkčně dost nevhodné) jsem nejprve neuměl, takže pro mne přicházel v úvahu „konstruktivismus“ (se závitníky M2-3 si docela rozumím…) a nebo prosté ubírání materiálu (napiloval jsem za rok tak 150 ml jemných mosazných pilin). Naštěstí se mi časem techniku alespoň částečně zvládnout podařilo… (a hlavně – naučil jsem se svou představivost podřídit svým možnostem :o)
Za ty čtyři roky jsem natvořil tak čtyřicet kusů (evidenci nevedu opusová čísla ze skromnosti neuděluji), ale jen za málokterý výtvor bych dal ruku do ohně (vyložené zmetky ani nepočítám) – jak se postupně zdokonaluji, vidím víc a víc vad a chyb a snažím se docílit větší preciznosti; bohužel, zpravidla bezvýsledně nebo s výsledkem nepříliš uspokojivým (ach, povrchová úprava)… Ale dost fňukání… je čas vyjít s kůží na trh:

První pájenou prací (se všemi odpovídajícími neduhy) je tato brož:
brož (mosaz, měď; 70x50 mm; 2004)

Postupně jsem se zdokonaloval, příkladem snad budiž druhá brož (dělí je asi rok a půl):
brož (bílá a žlutá mosaz; délka 80 mm; 2005)

Teď už si troufám na náročnější pájené práce a bohužel vidím zcela zřetelně hranice své techniky; tři brože spáchané o těchto vánocích:
tři brože (mosaz, ocel; ~65x~20 mm; 2006-7)

Ještě snad přidám dva prsteny:
prsten (mosaz, nerez; 2006)
prsten (mosaz, nerez; 2005)

(ten odvážnější jsem už dokonce jednou „provětral“ – a šlo to:)
Dá se to i nosit!

Na závěr jedna větší práce (pájená naměkko)- Postava se skloněnou hlavou (ve skutečnosti vypadá mnohem smutněji, což byl i záměr…):
Postava se skloněnou hlavou (měď; výška 120 mm; 2004)

PS.: Za provedení fotografií velmi děkuji mp; fotografovat malé lesklé věci není žádná sranda, a i kdyby se to bývalo podařilo dokonale, komprese obrázků provedená mnou – IT ignorantem – výsledek zaručí…

PPS.: Pokud jste se soudobým šperkem neměli tu čest, zkuste se podívat sem, nebo třeba sem a poohlédnout se v knihovně po knize Křížová Alena, Proměny českého šperku na konci 20. století, ISBN 80-200-0920-5 (což je vlastně katalog oné výstavy – Alena Křížová byla její kurátorkou). Řekl bych, že nebudete litovat…

PPPS.: 22.1. – Opravil jsem chybu v dataci výstavy…

Příspěvek byl publikován v rubrice Z mé dílny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 responses to “Jsem si dovolil, ze své dílničky, kdybyste se neurazili…

  1. No člověče, to je vážně moc pěkný! Souhlasím s hodnocením od Lorrain, taky mě nejvíc zaujala druhá brož a postava, jsou úžasné. Hele, až se pokusím něco takového nakreslit, máš nějaké požadavky pro lepší realizaci? Třeba abych pamatoval na materiál – pásky, proužky a dráty?

  2. pájení natvrdo…naměkko se pájí pájkou Sn/Pb, která se taví nízko (podle složení, eutektikum má asi 190 °C) a vzniklý spoj je málo pevný a ošklivý. Natvrdo pájkami, které mají podstatně vyšší bod tání – tak od 650 do 850 °C a v tom je ten hlavní problém – musí se to dělat plamenem (mám takový malý hořák, který ale nezvládá vyhřát větší/masivnější předměty (Postavu ani ve snu…)); při takové teplotě se ale kov hodně oxiduje (z mosazi se hodně vypaluje zinek) a musí se proto používat tavidlo (borax, Na[BF4] etc). Další problém je, že tvrdá pájka nemá takovou „plnivost“ a při pájení se musí využívat kapilárních sil – to se krásně rozteče do spáry a spojí kovy k sobě tak, že tvoří jeden kus (optimálně není spoj vidět; zlatníci mají dokonce sady barevně odstupňovaných pájek)… má to ale háček: ty dva povrchy musí být co nejlépe slícované a při pájení je potřeba je udržet (drátováním, hrozná práce) v té podobě navzdory tavidlu, gravitaci, síle plamene, třesoucím se okončetinám… (a to se snáz řekne, než udělá…)

  3. A z toho plyne…optimálně – nepříliš mnoho nepříliš masivních součástí, pokud možno samonosných (třeba mých oblíbených ložiskových kuliček nejsem schopen na jeden předmět blízko sebe umístit moc – je problém je udržet na místě a připájet najednou, při postupném pájení opadávají…) a takových, které snesou následné opilování (jsem čuně, takže se musím pracně zbavovat zbytků pájky a vůbecnásledků pájení) a vůbec povrchovou úpravu. Materiály Cu, Ms (červená, bílá i žlutá), ocel, ne hliník (nedá se pájet). Se zasazováním čehokoli je problém, ale záleží to kus od kusu…Když o tom tak přemýšlím… v čem vlastně není problém?No uvidíme… :=)Ještě snad – opatrně s 3D – nejen kvůli technologii, ale i kvůli „nositelnosti“.

  4. r1bohužel, už dávno… ale je docela hezká výstava (stálá expozice) v Hergetově cihelně (co má na „nádvoří“ ty Černého močící muže…), a krom toho zbyl ten katalog – krásná kniha…

  5. Ty jo, pájení na tvrdo je teda jenom pro tvrďáky :). Já jsem rád, když se mi na pátý pokus povede připájet drátek v konektoru na sluchátka.Díky za info a za tipy jak by kresba měla vypadat. Už se těším až něco zkusím načrtnout :)

  6. Jsem úplně nadšená Tvými výtvory!!! Hrozně moc se těším na to, co vytvoříš podle posledního návrhu Wu. Škoda, že zrovna, když jsem Tě objevila, nejméně týden budu mít PC z provozu. Přeji hodně úspěchů v takového krásné činnosti i do budoucna a srdečně zdravím.

  7. Šperky, to už jsi tu dlouho neměl. Až se mi začalo stýskat a říkala jsem si, zda jsi toho nenechal, to by byla hrozná škoda. Oceňuji, že je pro tebe důležitá i nositelnost, každý tvůrce to tak nemá.

    • No, neměl… z různých důvodů – jednak už mám velmi dlouho rozbitý foťák, a je mi líno ho odnést nechat opravit (zjistil jsem, že mi vlastně moc nechybí, takže nemám motivaci :-), a druhak se teď do dílny dostanu jen hodně málo, a když tam náhodou jsem, není inspirace nebo trpělivost – začnu, nedokončím; nebo ani nezačnu. A lámat to přes koleno nemá cenu. Sem tam přece něco prezentovatelného vzniklo – naposled na podzim dokonce drobná plastika, s názvem „Velmi velmi nemocná lžíce v kartézské soustavě souřadnic“ – a pár prstenů… až se dokopu k tomu foťáku, určitě nafotím.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s