Symfonie č. 9 Es dur, bez Ódy na vítězství

O jednom velmi povedeném vybočení z lajny a vůbec o některých Šostakovičových symfoniích…
Od časů Beethovenových stalo se pro skladatele nepsaným pravidlem zakončit svou symfonickou tvorbu velkolepou a závažnou 9. symfonií (a případně začít a nedokončit 10.). Příkladů je mnoho: kromě samotného Beethovena jmenujme Dvořáka, Brucknera, Mahlera a Vaughana Williamse…

Dmitrij Šostakovič se dostal až k číslu 15, navzdory poněkud napjatým vztahům se Stalinem a jeho hlídacími psy (říká se, že jednou ušel Šostakovič jisté smrti, neboť důstojník, který jej měl zatknout, byl zatčen o něco dříve…). Kamenem úrazu byla mj. Symfonie č. 4 (1935-6), která byla strhána jako „protilidová“ a „formalistická“. Situace se poněkud obrátila v období II. světové války, kdy Šostakovič napsal svou nejslavnější Symfonii č. 7 C dur (1942), zvanou „Leningradská“ (příběh jejího vzniku stojí za přečtení), což je skladba velkolepá a triumfální, a Symfonii č. 8 c moll (1943), která je o poznání méně přístupná a zároveň tragičtější a zběsilejší.
Válka skončila a Šostakoviče „čekala“ Devátá… po dvou rozsáhlých symfoniích (Sedmá i Osmá mají každá hodně přes hodinu) a vzhledem k tomu magickému číslu 9 se od mistra čekalo něco velkolepého – pro veliký orchestr, sbory, sóla – aby se vítězství velce oslavilo… Šostakovič skutečně na takové symfonii začal pracovat, ale… po čase ji opustil a napsal – svou vlastní Devátou, která byla sice nejprve přijata relativně dobře, ale Stalina popudila a zanedlouho byla zakázána…

Skladba trvá asi 25 minut, je rozdělena do pěti vět a svým majestátním předchůdkyním se vůbec nepodobá – je plná brilance a jiskry, barev a typicky šostakovičovského nadhledu a ironie, hotový karneval; taková je hned I. věta – s vtipnými sóly, ironickými šlehy a skoro bez temných tónů…

II. věta začíná zamyšleně a posmutnělě, vinoucí se melodí sólové flétny, pak klarinetu a dalších dechů; jejich hlasy se proplétají a hudba neustále osciluje mezi dur a mol. Střední část je tísnivá a naléhavá – neodbytně šplhající smyčce naznačují hrozbu, nad nimi zní přízračně klarinet a hoboj… vrací se flétna, znovou smyčcová hrozba, a věta končí do ztracena vyznívajícím flétnovým sólem, plným naděje a nejistoty zároveň…

III., IV. a V. věta se hrají za sebou, bez přerušení; III. je brilantní scherzo, hýří barvami a zajímavými prostorovými efekty, ale brzy utichá a těžkne, až zcela zmlkne…náhle zazní brutálně svíravé fanfáry v žestích (IV. věta), které končí třeskem činelů a pozvolna dohasínají… a do ticha se ozve, klidně a smířeně, nesmírně smutné dlouhodeché fagotové sólo. Znovu žestě (účinek těch fanfár je zničující), po nich opět fagot, ke kterému se po chvíli přidávají smyčce, a najdnou se smutné sólo zlomí v jakoby potutelnou melodii, k fagotu se připojí orchestr… začíná V. věta, která je ještě makabróznější a vtipnější než věta úvodní, všechno „vážné“ se nakonec zvrhává v grotesku… Po gradaci následuje krátká pizzikatová pasáž, která evokuje balalajky, pak tutti, nad orchestr vystartují trubky a po…..zvol….na…ho..zpo-ma-lí (jako když se zastavuje nějaký stroj) a hudba přejde do ušklebené parodie vojenského pochodu (i s groteskním trubkovým sólem a všudypřítomným bubínkem). Vygraduje, následuje generální pauza, ochestr se nadechne a – ve zběsilém tempu začnou tiše nejprve smyčce, pak flétna, dechy a nakonec celý orchestr, hudba nabírá na síle a graduje v sérii pulzů (bubínek, tamburína), které se několikrát přelijí nahoru a dolů a tam a zpět orchestrem a….šlus!

Taková oslava vítězství je mi mnohem milejší než majestátem těhotný kolos, i když nepochybuji, že by Šostakovič napsal mimořádnou skladbu. Ale ponurých, tragických a triumfálních děl napsal dost a dost. Smích to byl, co se po válce nedostávalo – ne patos. A stručná IV. věta (asi 3 minuty!), tvořící centrum gravitatis celé skladby, koncentruje smutek a únavu z války do tak sevřeného tvaru, že jinak než rozpustilým karnevalem skladba končit vlastně nemůže…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem slyšel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 responses to “Symfonie č. 9 Es dur, bez Ódy na vítězství

  1. Vážně skvělá charakteristika, jsem si jistý že s tímhle textem bych skladbu opravdu vnímal, nejen slyšel. Podívám se do Levných knih, jestli ji tam náhodou nemají :). Hele, nedalo by se psát o něčem, co bych si mohl takto ze zvědavosti snadno pořídit? :)Nedalo, já taky radši píšu o tom co zaujme mě :)

  2. děkuju…smolil jsem to několik hodin – nepíšu lehce a dlouho hledám slova… kéž by to podle toho taky někdy vypadalo :o)Však Ty mi to oplácíš tou horou knih, které nikdy nestihnu přečíst :o) (právě louskám Oceán moře…)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s