Meno ruže

Filmové „verzi“ velkolepého Ecova románu jsem se dlouho vyhýbal – výsledky adaptací knih takového formátu bývají tristní – ale nakonec jsem se k tomu přeci odhodlal, když už se naskytla možnost zhlédnout slovenskou (ehm) dabovanou (ehm ehm) verzi…
S knihou v čerstvé paměti (jeden z vánočních návratů) jsem si tedy udělal masochistický večer…
No, shrnu to asi takhle: vezměte starověkou amforu, rozbijte ji na střepy a z nich slepte hrnec. Ucha a pokličku udělejte nové. Z výsledku samotného a toho, jak se má k amfoře (no ano, se do toho taky nalít voda, jistě…), získáte poměrně dobrou představu, jak si scénárista se Jménem růže poradil.
Za pochvalu stojí scéna (ač jsem si Opatství a Knihovnu představoval zcela jinak) a velmi naturalistické (až panoptikální) pojetí středověké reality, pokárání zaslouží například práce osvětlovače (ne, takhle světlo lampy ve ztemnělé místnosti opravdu nevypadá).
Nad pozměněným závěrem (posledních cca 30 minut) si asi jenom povzdychnu – s knihou samotnou má společného máloco,, filmově snad funguje (i když nevím nevím – je sice pěkné, že současně s Budovou vzplanou i hranice; je vcelku logické, že se začne bouřit proletariát; ovšem že ve všeobecném požáru jedna z hranic nějak nechytne (to aby mohlo dojít k dojemnému loučení…šmankote) a že Salieri… pardon Bernardo Gui… skončí „béčkovou“ smrtí po poněkud nelogickém útěku (maličko jsem se v tom místě ztratil…), to už je na můj vkus trochu moc Holywoodu).

Přidám jen několik pozoruhodností – například z Viléma (v originále William of Baskerville) se stal William von Baskerville, navíc s poněkud pohaslým intelektem – stoje před Budovou po první návštěvě skriptoria neví, kde že je schovaná ta spousta knih, když ve skriptoriu jich bylo tak málo… a scénárista si evidentně netroufl zvládnout víc jak jednoho homosexuála na scéně, takže to odnesl Berengar – zpodobněný jako křídově bílý odporný tlusťoch (budhoidní, bez urážky, jen morfologicky), co se po večerech bičuje…

Suma sumárum – nějak takhle jsem si zfilmovanou podobu Jména růže představoval, takže o zklamání se rozhodně nedá mluvit.
Ovšem vzpomínat na ten film nebudu rád…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem viděl. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 responses to “Meno ruže

  1. A to já bych nebyl tak přísný, mně se filmová verze líbila, totiž vnímal jsem hlavně atmosféru – ta je dobrá. Vybrané pozoruhodnosti jsou ovšem dost pozoruhodné :).

  2. Ale vždyť já to vlastně nestrhal, nebo jo? :o)Jednou, krátce po mém příchodu do Prahy, měli hrát Šostakovičovu 9. symfonii (úžasná skladba, jedna z mých nejoblíbenějších vůbec). I co jsem neudělal – opojen dostupností zdrojů půjčil jsem si partituru a čučel do ní při poslechu, pěkně takt od taktu. No a na koncertě to dirigent „pojal“ trochu jinak a já vztekle skákal jak čertík z krabičky (i s odstupem však to „naposlouchané“ provedení považuji za vynikající, a to jsem těch verzí už slyšel moc a moc).Říká se, že ani osel nezakopne o týž kámen dvakrát, takže můžu být klidný – nejsem osel…

  3. No, člověče, spojení jako „masochistický večer“ nebo „vzpomínat na ten film nebudu rád“, to skoro vypadá, jako bys to strhal :)Šostakovič – dobrý, tady se chytám aspoň na autora. Slyšel jsem jednou nebo dvakrát nejznámější 7. symfonii; 9. mi samozřejmě neříká nic :).Ty se hudbou zabýváš opravdu hodně, co?

  4. clovece!Celkem by me zajimal tvuj nazor na puvodni lidovou tvorbu a pak jeji cover verze. jsem totiz siroko daleko jediny zastance prisneho tradicniho pojeti. Tj. guralska muzika od Jablunky, valaska muzika od Vlcnova a pod. Pak slysim Cechomor a jine prejate a komercni verze a protacim panenky. nejsem milovnik lidovek, ale przneni puvodniho me stve. A vypada to ze jsem jedina komu to vadi.

  5. Wu,tím, že jsem se na ten film za popsaných podmínek podíval, jsem vlastně sám na sebe spáchal provokaci… A ta poslední věta – možná máš pravdu, je zbytečně silná… zcela si ovšem stojím za tím příměrem o amfoře a hrnci…Šostakovič je mi hodně blízký a vážná hudba mně opravdu zajímá (vlastně se jinou moc nezaobírám, zato tou vážnou od středověku po „ultramodernu“, s malou klasicistní pauzou), chystám se ze svého zvrhlého vkusu časem vypsat :o)

  6. radko,když slyším Čechomor, lezou po mně pavouci…Lidovky (hlavně moravské) mám docela rád… (ovšem nesnáším dechovku)… Ale jsou výjimky – málokdo by hádal, že „Sbohem, galánečko“ je umělá (autorem tuším Redl)

  7. Zajímavé, mně právě naopak lidovky vůbec nic neříkají a poslouchatelné mi připadají až modernizované verze :). Dokonce jdu tak daleko, že si říkám – proč mají jiné národy tak zajímavý folklór, zatímco my máme to co máme? :)

  8. Docela se mi třeba zamolouvábalkánská dechovka (i když těžko říct, jak ta je „původní“… mám hrozně rád nepravidelný rytmus (takové ty takty jako 5/8, 7/8, 11/8 atd)…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s