Ryba v hrobě obracený

Tak jsem ve vysílání Rádia Česko (pořád se mi stýská po české sekci BBC, ale lepší než nic…) vyslechl reportáž o Rybovi, proloženou ukázkami z amatérského provozování České mše vánoční v jeho působišti – Rožmitále pod Třemšínem.
Uf.
Sám diletantem ve hře na zobcovou flétnu (slova amatér i diletant užívám v jejich původním významu odvozeném od potěšení) zprznil jsem, przním (a przniti dále hodlám) svou neumělou hrou nepřeberné množství nejrůznějších sonát, sonatin, koncertů a dalších opusů, takže zvolil-li bych příkrý odsudek toho, co jsem slyšel, bylo by namístě poznamenat něco o břevnu a másle (na hlavě a v oku…). Od filipiky odvádí mne rovněž vědomí obtížnosti skladby (je to hoodně vysoko) a instrumentálních nesnází (zima jak v kostele, tamní varhany naladěné prý téměř o půltón výš).
Nicméně:
Něco tak příšerně rozladěného a falešného jsem už dlouho neslyšel; téměř každý kousek notového materiálu, v němž hrál současně orchestr, varhany a sbor, zněl doslova přízračně a balancoval na hranici parodie.
Uf.
Mráz běhá mi po zádech, když si představím, jak hromadně a důsledně zatínají každým rokem různá amatérská sdružení do Rybovy mše krvežíznivé smyčce, jak neškolené hlasy rvou tóny z osnov. A to vše s citem, láskou a nadšením, jakých jsou schopni jenom amatéři a diletanti.
To jsou ty paradoxy, jak praví klasik…

Reklamy