Proč se mi tak líbil Jařabův Vaterland.

Spousta komentátorů (vizte kupř. CSFD) Vaterland ztrhala, ale mně se velmi zamlouval. Je divný a znepokojivý (srovnání s Lynchem zcela na místě, filmařské kvality nehodlám porovnávat), pracuje s aluzemi a náznaky a „odrazy v křivých zrcadlech“, a přitom je mimořádně komický – už jenom kvůli scéně se zajacem a vajcem stojí za vidění. Hlavně se ale Jařab dotknul (alespoň já to tak vidím, odpusťte vzletná slova) jedné z univerzálních konstant lidského chování: snahy se nějak vztáhnout k minulosti, zaštítit se jí, zapadnout/navázat/vrátit se, která ale jde proti neméně univerzální pravdě: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. „Dědicové“ starobylého rodu se navracejí do sídla předků a snaží se vzkřísit staré tradice a navázat zpřetrhané vazby, ale naprosto selhávají, s komickými průvodními jevy a tragickými důsledky.
Když se blíže podíváte na aktivity zpívajícího ex-nácka (You-Know-Who) a jeho gramaticky zmatený pařád, nemůže Jařabova jasnozřivost nevyniknout (tragické důsledky zatím chybí…). No a něco vzdáleně podobného (alespoň já tu vazbu cítím) se dělo na níže popsané promoci VŠE, – starobylá instituce promoce je vzývána nějak neuměle a nepatřičně a nevhodně. Tragické důsledky rovněž chybí.
No a pak se ohlédneme do třicátých a čtyřicátých let minulého století a úsměv nám zatuhne na retech. Tam chybí naopak komické průvodní jevy.

Reklamy